ECLI:CZ:US:2019:1.US.3485.19.1
sp. zn. I. ÚS 3485/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele D. V., zastoupeného JUDr. Marií Vajlíkovou, advokátkou, sídlem Hodonín, Masarykovo nám. 18, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 125 P 12/2019-441 ze dne 27. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), jímž měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7, čl. 8 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že výše citovaným rozsudkem městského soudu byla schválena dohoda rodičů ve věci úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti, včetně styku a výživného k nezletilé E. (výrok I.); řízení o návrhu matky, u soudu podaného dne 10. 8. 2018, aby soud matce udělil za otce souhlas k rozhodnutí o tom, že nezletilá E. bude počínaje 1. 9. 2018 pokračovat ve školní docházce na Základní škole X, bylo zastaveno (výrok II.); a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především vyslovuje přesvědčení, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a porušení základního práva nezletilé na rovnocennou péči. Podle stěžovatele neměl soud smír uzavírat, neboť ten byl v rozporu s hmotným právem a se zájmy nezletilé. Stěžovatel tvrdí, že smír uzavřel, neboť na něj byl vyvíjen tlak k jeho uzavření (ze strany soudu či zástupce jeho vlastní právní zástupkyně). Nesouhlasí se stanoveným rozsahem styku s nezletilou, neboť ten měl být stanoven v širším rozsahu. Stěžovatel dále namítá, že soud neprovedl řádně dokazování, především pokud jde o schopnost matky k řádné výchově nezletilé. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výší výživného.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadeným soudním rozhodnutím, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, včetně stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v řízení vedeném za součinnosti s orgány sociálně právní ochrany dětí mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů lze zasáhnout toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o výši výživného zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
S ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že městský soud z těchto principů vycházel. Po řádně provedeném dokazování shledal soud dohodu rodičů ohledně výkonu rodičovské odpovědnosti, styku a výživného zcela v souladu se zájmy nezletilé, neboť nezjistil nic, co by bránilo jejímu uzavření. Rovněž tak dohodnuté výživné vyhodnotil soud za optimální, odpovídající výdělkovým schopnostem stěžovatele a potřebám nezletilé. Na těchto právních závěrech neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, neboť tyto jsou náležitě odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující městský soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
Odmítnutí této ústavní stížnosti ovšem nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilou (o výši výživného). Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu