ECLI:CZ:US:2019:1.US.349.19.1
sp. zn. I. ÚS 349/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. K., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1232/2018-45 ze dne 31. 10. 2018 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 85/2016 ze dne 25. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 3/2016 ze dne 19. 5. 2016 byl stěžovatel ve výroku o vině pod bodem 1) uznán vinným zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 5 písm. b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") a ve výroku o vině pod bodem 2) přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 2 To 85/2016 ze dne 27. 10. 2016 k odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a poškozené rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o uloženém trestu a ve výroku o náhradě škody zrušil. Nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s dozorem. Spolu s tím rozhodl i o náhradě škody. Odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Z podnětu následného dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 783/2017 ze dne 20. 9. 2017 zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze poté rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem o odvoláních stěžovatele, státní zástupkyně a poškozené tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu, výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině přečinem porušení tajemství dopravovaných zpráv uznal v bodě 1) vinným zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který vymezil skutkem podrobně popsaným ve skutkové větě této části výroku. Za tento zločin a za přečin pod bodem 2) stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolací soud též rozhodl o náhradě škody a nemajetkové újmy. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel opět dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že jeho jednání popsané ve výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Praze nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu sexuálního nátlaku, že mu bylo upřeno právo na zákonného soudce v důsledku chyby v právní kvalifikaci ze strany orgánů činných v trestním řízení, což dle něj mělo podstatný vliv na výši trestu i procesní obranu, a že trest mu byl uložen bez zohlednění zákonných kritérií, přičemž současně došlo k porušení zásady zákazu změny rozhodnutí k horšímu po prvotním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel tytéž námitky, s nimiž se již zcela dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Pokud jde o výhrady směřující proti způsobu hodnocení subjektivní stránky trestného činu sexuálního nátlaku soudy, Ústavní soud uvádí, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů.
Soudy v tomto směru zformulovaly své úvahy velmi obšírně a dostatečně vysvětlily všechny souvislosti, které je nakonec vedly k vyslovení závěru o vině stěžovatele. Konkrétně vyložily, že jednání stěžovatele bylo prokázáno věrohodnou výpovědí poškozené, shodující se s výpověďmi dalších svědků z řad jejích spolužáků a členů atletické skupiny, včetně její nejdůvěrnější přítelkyně. Sám stěžovatel intimní aktivity s poškozenou (až na výjimku) doznal, přikládal jim však jiný význam. Ten se však v porovnání s dalšími důkazy nejen nepotvrdil, nýbrž byl i vyvrácen. Soudy také věnovaly patřičnou pozornost znaleckým posudkům. Znalci se však podrobně a přesvědčivě vyjadřovali jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, k osobnostem stěžovatele i poškozené, k jejich motivaci, jakož i k tomu, zda posttraumatická stresová porucha zjištěná u poškozené má svou příčinu právě v jednání obžalovaného. Zjištění znalců se shodovala s výpověďmi řady svědků.
Námitkám stěžovatele stran zásahu do práva stěžovatele na zákonného soudce v důsledku údajné chyby v právní kvalifikaci Ústavní soud nepřisvědčil, v prvé řadě proto, že stěžovatel v dovolání neuplatnil (a tím tedy řádně nevyčerpal procesní prostředek k ochraně základního práva) dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. ř."), podle něhož lze mimo jiné namítat, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Daná výtka by však beztak byla nedůvodná. Na věcné příslušnosti Krajského soudu v Hradci Králové (a tím i příslušnosti Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího) nic nemění okolnost, že v průběhu dovolacího řízení se původní právní kvalifikace změnila, v důsledku čehož "odpadla" kvalifikovaná skutková podstata v §186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, čímž současně došlo ke snížení dolní hranice v úvahu přicházející trestní sazby pod hranici 5 let, která je dle §17 odst. 1 tr. ř. základním (byť ne jediným) kritériem určení věcné příslušnosti soudu. Řízení bylo totiž stále vedeno na podkladě obžaloby podané pro trestný čin, který naplňuje podmínku dle §17 odst. 1 tr. ř., a proto věcná příslušnost krajského soudu se nezměnila ani v důsledku změny právní kvalifikace skutku, k níž došlo až ve stádiu po podání obžaloby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1072/2018 ze dne 18. 9. 2018).
Námitkou nedodržení zákonných kritérií pro ukládání trestních sankcí a zákazu změny k horšímu se Nejvyšší soud zabýval rovněž podrobně. Ústavní soud se shoduje v jeho závěru, že nově vyměřený trest při zvážení celkového výsledku byl zjevně ve prospěch stěžovatele, a to jak z hlediska užité právní kvalifikace (mírnější delikt), tak i z hlediska uloženého trestu, který byl vyměřen v rámci mírnější trestní sazby, přičemž celkově byl stěžovateli trest snížen o dva roky a šest měsíců. Tento výsledek je pro posouzení toho, zda byla dodržena zásada zákazu změny k horšímu, rozhodný, a nikoli skutečnost, že zatímco původně soud ukládal trest odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby, nově byl trest vyměřen v horní polovině trestní sazby. V podrobnostech lze na napadené usnesení dovolacího soudu zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu