ECLI:CZ:US:2019:1.US.3494.18.1
sp. zn. I. ÚS 3494/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Šimka, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, se sídlem v Praze, Pobřežní 370/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2018 č. j. 27 Cdo 2419/2017-578, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016 č. j. 6 Cmo 69/2016-490 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13. ledna 2016 č. j. 36 Cm 201/2009-434, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv, obsažených v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 1. 2016 č. j. 36 Cm 201/2009-434 uložil žalovaném stěžovateli zaplatit žalobci, Stavebnímu bytovému družstvu Pernštejn (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem), částku 83 827 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2016 č. j. 6 Cmo 69/2016-490 uvedené rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 22. 8. 2018 č. j. 27 Cdo 2419/2017-578 odmítl také stěžovatelovo dovolání v dané věci jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) a §243c odst. 1 o.s.ř. Učinil tak proto, že dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o samostatných nárocích stěžovatele, majících odlišný skutkový základ a nepřevyšujících 50 000 Kč. Jednalo se např. o neoprávněné výdaje, výplaty mzdy či zálohy na ni, které stěžovatel čerpal jako člen představenstva uvedeného družstva.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvedl, že dovolací soud podle jeho názoru pochybil, když stejně jako soud prvního a druhého stupně posoudil nárok vedlejšího účastníka řízení jako nárok na náhradu škody dle §373 a násl. obchodního zákoníku a dospěl k závěru, že stěžovatel za tuto škodu odpovídá z titulu svého postavení člena představenstva družstva, tj. z pozice statutárního orgánu vedlejšího účastníka, a nikoliv jako zaměstnanec v pracovním poměru, když pracovní smlouvu ze dne 1. 8. 2002, uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, shledaly soudy absolutně neplatnou. Stěžovatel je naopak toho názoru, že pracovní smlouvu bylo namístě posoudit jako platnou a na jejím základě se zabývat jeho vztahem k vedlejšímu účastníkovi řízení v rámci pracovněprávních vztahů, nikoliv obchodněprávních a přijmout tak stěžovatelovo dovolání. Pokud by se uplatnil závěr, že Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné oprávněně, pak stěžovatel brojí proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích s tím, že lhůta pro podání ústavní stížnosti je zachována, když vycházel z poučení poskytnutého Vrchním soudem v Praze v písemném vyhotovení rozsudku o tom, že dovolání je přípustné. Pro účely závěru o odpovědnosti stěžovatele za škodu je přitom významné, zda odpovídá dle právní úpravy odpovědnosti zaměstnance zaměstnavateli za škodu dle zákoníku práce, nebo dle odpovědnosti za škodu způsobenou statutárním orgánem dle obchodního zákoníku. Podstata sporu tak spočívá v posouzení platnosti citované pracovní smlouvy a na jejím základě založeného pracovního poměru stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi řízení. Soudy svůj závěr o neplatnosti pracovní smlouvy odůvodnily odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, že na výkon funkce statutárního orgánu nelze uzavřít smlouvu pracovněprávní, neboť výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce dle §29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Stěžovatel zde odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 190/15 a III.ÚS 669/17 a vyjádřil názor, že závěry soudů o neplatnosti pracovní smlouvy jsou v nesouladu s jeho subjektivním právem na svobodné jednání v zákonných mezích a zásadou pacta sunt servanda. Soudy navíc učinily závěr o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy i přesto, že v pracovní náplni stěžovatele byly též činnosti, které nespadají do výkonu funkce statutárního orgánu ve smyslu obchodního zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěrem vyslovil, že jeho osobní a majetkové poměry odůvodňují, aby mu v souladu s ustanovením §83 zákona o Ústavním soudu byla přiznána náhrada nákladů zastoupení v řízení o předmětné ústavní stížnosti.
3. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení , jakož i zaslání příslušného spisového materiálu. Nejvyšší soud uvedl, že ze skutkových zjištění nižších soudů, jimiž byl vyzván, vyplynulo, že stanovy předmětného družstva určovaly předsedovi představenstva organizovat a řídit běžnou činnost družstva. "Pracovní náplň" stěžovatele, tak, jak byla popsána v listině ze dne 28. dubna 2003 svým způsobem odpovídala tomu, co měl vykonávat z titulu své funkce, což zase odpovídá tomu, že v rozhodném období neomezeně nakládal s finančními prostředky a jiným majetkem družstva a z pracovní smlouvy nevyplývalo, že by zde byla jiná osoba, která by mu dávala pokyny k výkonu práce. Dále je ve vyjádření poukázáno na závěry velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. dubna 2018 sp.zn. 31 Cdo 4831/2017, přijatého mimo jiné s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2016 sp.zn. I.ÚS 190/15. V dané věci šlo o spor mezi stěžovatelem a družstvem, tedy o spor ze vztahů mezi členem voleného orgánu obchodní korporace a touto korporací, a námitku stěžovatele, že se jednalo o pracovněprávní problematiku ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou.
4. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zejména konstatoval, že podstatné pro rozhodnutí v daném případě bylo, zda stěžovatel neoprávněně odčerpal z majetku žalujícího bytového družstva prostředky v žalované výši či nikoliv. V tomto směru se vrchní soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatel v situaci, kdy zatěžoval družstvo výdaji, jednal jako člen statutárního orgánu a nikoliv v rámci pracovněprávních předpisů. Jelikož stěžovatel měl na základě pracovní smlouvy uzavřené s družstvem dne 1. 8. 2002 jako zaměstnanec vykonávat činnost předsedy statutárního orgánu (představenstva) tohoto družstva, což podle názoru vrchního soudu nelze, a nelze také obcházet demokratické postupy volby orgánů družstva, uzavřel ve shodě s nalézacím soudem, že takovou smlouvu není možno považovat za platnou. Obecné soudy vycházely z toho, zda stěžovatel jednal v rámci výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře, přičemž bylo prokázáno, že způsobil nehospodárným nakládáním s prostředky družstva předmětnou škodu.
5. Ve vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích je uvedeno, že předmětem soudního sporu bylo finanční vypořádání mezi účastníky poté, co stěžovatel ukončil své angažmá na pozici předsedy (představenstva) družstva; nebyl prý jediným sporem vedeným v důsledku neutěšených vztahů mezi stěžovatelem a družstvem. Soud nesdílí názor stěžovatele, že věc má rozhodný přesah do pracovního práva. Rozsudek byl vydán před publikací nálezu sp. zn. I.ÚS 190/15, nicméně soud má za to, že ve vztahu k tomuto nálezu obstojí, neboť předmětný nález není bez dalšího přenositelný na souzenou věc. Vztahová ujednání o smluvním vztahu mezi družstvem a jeho předsedou a též o vykonávaných činnostech nebyla jednoznačná, přičemž stěžovatel se snaží favorizovat výklad jemu vhodnější, avšak nikoliv zcela v souladu s tím, co strany mezi sebou dle listinných důkazů ujednaly. Určení postavení žalovaného buď jako zaměstnance nebo jako statutárního orgánu nemělo pouze vliv na zvolení odpovídajícího právního předpisu k posouzení věci (zákoník práce vs. obchodní zákoník), ale též na rozložení důkazního břemene. I pokud by snad žalovaný hodlal dosáhnout toho, aby se na jeho postavení v řízení nahlíželo prizmatem zákoníku práce, musel by soud stejně setrvat na jeho důkazním břemeni, neboť po žalobci (družstvu) toto nebylo možno žádat z důvodu, že v době sporných jednání a vynakládání finančních prostředků byl reprezentován právě žalovaným stěžovatelem. Ten nedisponoval ani dokladem o tom, že by agendu družstvu předal, či se ji alespoň snažil předat. Pokud by se mělo jednat o pracovněprávní spor, tak by daný soud nebyl ani věcně příslušným k projednání věci v prvním stupni.
6. Vedlejší účastník řízení, Stavební bytové družstvo Pernštejn, uvedlo, že všechny argumenty byly předneseny v mnohaletém soudním řízení a všechny soudy se s nimi správně a pečlivě vypořádaly. Pokud stěžovatel tvrdí, že družstvo rozlišovalo odměnu za výkon funkce předsedy představenstva a odměnu dle (neplatné) pracovní smlouvy, toto není pravdivé. Stěžovatel pobíral vždy pouze odměny za výkon funkce předsedy představenstva a žádnou práci dle pracovní smlouvy nikdy ani nevykonával. Měsíční odměna vždy přesně odpovídala výši odměny určené členskou schůzí za výkon funkce předsedy představenstva. Rovněž není podle vedlejšího účastníka řízení pravda, co stěžovatel sdělil ve vztahu ke svým prý neutěšeným majetkovým poměrům. Zatajil, že je jako člen družstva SBD Pernštejn mj. příjemcem podílů z provozu rozsáhlého komplexu nebytových prostor v centru města Pardubic, což činí téměř 100 000 Kč ročně. Dle názoru vedlejšího účastníka řízení je ústavní stížnost nedůvodná.
7. Předmětná vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten reagoval podáním, ve kterém setrval na svých názorech, které již vyjádřil v odůvodnění ústavní stížnosti. K vyjádření vedlejšího účastníka řízení (viz výše) uvedl, že veškeré informace v majetkovém prohlášení uvedl pravdivě a nic se nepokoušel účelově zatajit. Stěžovatel prý skutečně obdržel koncem června 2018 dar z provozu komerčních prostor ve výši 75 000 Kč, nikdy předtím však obdobný dar od družstva nezískal. Tato skutečnost v majetkovém prohlášení nebyla uvedena, a to z toho důvodu, že dle textu majetkového prohlášení zde měly být uvedeny příjmy za poslední zdaňovací období, kterým v době sepsání majetkového prohlášení byl rok 2017. Z uvedeného je tedy patrné, že se stěžovatel nepokoušel zatajit tento příjem, když jej neuvedl v majetkovém prohlášení, jednalo-li se o příjem, který získal po rozhodném období. Tento příjem byl navíc stěžovatelem řádně zdaněn a použit na úhradu výdajů, které mu vznikly v průběhu tohoto sporu.
8. Ústavní soud ústavní stížnost přijal, a to jak pokud jde o napadení usnesení Nejvyššího soudu, tak soudu odvolacího i nalézacího. Ověřil totiž, že stěžovateli bylo v rozsudku Vrchního soudu v Praze poskytnuto poučení, že dovolání je v dané věci přípustné. Lhůtu k podání ústavní stížnosti i ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu je proto nutno odvozovat od doručení rozhodnutí o dovolání, i když formálně vzato nebylo v daném případě posledním prostředkem, sloužícím k ochraně práv stěžovatele. Sama ústavní stížnost pak byla ale posouzena jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud často opakuje, že pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do jeho pravomoci jejich rozhodnutí podrobně přezkoumávat.
9. Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 zabýval ústavní konformitou judikatury obecných soudů, v němž tyto vyslovily, že člen statutárního orgánu obchodní korporace nesmí činnost, která tomuto orgánu přísluší, vykonávat v pracovněprávním vztahu, a tedy pracovní smlouva uzavřená s takovou osobou je neplatná. Konstatoval přitom zejména, že chtějí-li obecné soudy dovozovat zákaz soukromoprávního jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, neboť jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob, které je způsobilé nejen porušit základní práva stěžovatele (a to zejména subjektivní právo na svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadu pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy), ale i princip dělby moci, který je nedílnou součástí principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. To bylo znovu potvrzeno v obdobné věci totožného stěžovatele v nálezu sp. zn. III. ÚS 669/17. V mezidobí mezi těmito nálezy reagoval na první citovaný nález Nejvyšší soud rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. dubna 2018 sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, ve kterém svoji judikaturu v těchto věcech poněkud upravil a upřesnil.
10. Právní závěry Nejvyššího soudu, vrchního soudu i krajského soudu považuje Ústavní soud pro daný případ za přijatelné; odůvodnění obecných soudů lze proto označit v podstatných aspektech za vyhovující požadavku předložení přesvědčivých argumentů, vyžadovaných ve shora citovaném nálezu. Takové rozhodnutí není možno považovat ani za arbitrární či neočekávané, jelikož vyplývalo z podstatných okolností zkoumané věci.
11. Jak uvedl nalézací soud, z provedených důkazů bez pochyb vyplynulo, že žalovaný byl předsedou představenstva družstva do 14. 4. 2009 - v tento den byl při jednání tříčlenného představenstva družstva platně odvolán. Na výkon funkce předsedy (představenstva) družstva byla mezi družstvem a stěžovatelem dne 1. 8. 2002 uzavřena pracovní smlouva na dobu neurčitou. Výši odměny dle smlouvy stanovilo představenstvo družstva. Bližší vymezení pracovní náplně funkce předsedy družstva se podává z listiny nazvané jako "Pracovní náplň" ze dne 28. 4. 2003, podepsané jak stěžovatelem, tak zbývajícími dvěma členy představenstva. Činnosti byly rozděleny do dvou skupin: na ty, které mají vyplývat ze stanov družstva a pod bodem 2 činnosti "dle zákoníku práce"; přitom některé činnosti pod body 1 a 2 se mohou překrývat. Na oba druhy činností byla uzavřena jedna smlouva v režimu pracovněprávním a rovněž odměna byla stanovena souhrnnou částkou ve výši 25 000 Kč. Po zhodnocení uvedené smlouvy spolu s přílohou - pracovní náplní ji soud označil za neplatnou. V listině nazvané "Pracovní náplň" je sice patrná snaha oddělit a vymezit činnosti předsedy ve smyslu obchodního zákoníku a ve smyslu pracovněprávním, tyto činnosti se však prolínají, což s sebou přináší neurčitost pro praktické fungování družstva a v reálných situacích by tak nebylo jednoznačné, zda stěžovatel jednal jako předseda, tj. statutární orgán žalobce, nebo jako zaměstnanec družstva, opět ve funkci předsedy (viz název pracovní pozice ve smlouvě). Druh práce takto může být stěží určen. Nadto, odměna za funkci byla sjednána bez jakéhokoli rozlišení. Z obsahu smlouvy tak vyplývá, že činnosti žalovaného byly sice pojmenovány, nebyla však nijak oddělena pracovní pozice od pozice statutárního orgánu. Soud proto konstatoval, že žalovaný stěžovatel v situaci, kdy vynakládal finanční prostředky družstva, jednal jako člen (předseda) statutárního orgánu a nikoli v rámci pracovně právních předpisů. Za podstatné soud totiž považoval, že neomezeným nakládáním s peněžními prostředky disponoval libovolně s majetkem družstva, což neodpovídá náplni dle zákoníku práce. Ani z pracovní smlouvy či příloh neplyne, kdo by mu jako zaměstnanci měl dávat pokyny k výkonu práce. Žalovaný proto podle soudu odpovídal dle předpisů obchodního zákoníku a nikoli dle pracovněprávních předpisů a bylo na něm, aby prokázal, že při uskutečnění předmětných výdajů jednal s péčí řádného hospodáře, tedy aby prokázal to, že výdaje byly nutné, účelné, potřebné pro chod družstva a také oprávněné. Soud podotkl, že i pokud by jej takové důkazní břemeno netížilo přímo ze zákona ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku, byl by povinen toto prokázat též, jelikož na žalobci by nebylo možné spravedlivě požadovat, aby prokázal to, že výdaj byl neúčelný za situace, kdy předmětné listiny neměl k dispozici, jelikož s nimi disponoval stěžovatel, jenž tehdy družstvo reprezentoval a který tuto agendu družstvu nepředal. V řízení pak bylo u převážné většiny sporných výdajů dokazováním řádně zjištěno, za jakým účelem byly učiněny a v závislosti na tom poté soud učinil závěry o jejich neúčelnosti a neoprávněnosti. V tomto směru se také vrchní soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, a souhlasil s tím, že stěžovatel v situaci, kdy zatěžoval družstvo výdaji, jednal jako člen statutárního orgánu a nikoliv v rámci pracovněprávních předpisů. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o samostatných nárocích stěžovatele, majících odlišný skutkový základ a nepřevyšujících 50 000 Kč.
12. Tyto právní závěry považuje Ústavní soud za přehledně vyložené a dostačující ke spravedlivému posouzení věci. Lze doplnit, že to byl sám stěžovatel, který spolupůsobil při přijímání nejasných a neurčitých smluvních ujednání a bylo by tedy neférové, aby z tohoto jednání nyní těžil převážně on, nebo byl vůči družstvu, za které měl jednat s péčí řádného hospodáře, neúměrně favorizován. Také by bylo v zásadě absurdní rušit napadená rozhodnutí minuciózním trváním na závěrech vyslovených v citovaných nálezech (které vycházely ze značně odlišné skutkové situace), jak se domáhá stěžovatel. I po novém přezkoumání věci podle pracovněprávních předpisů a tedy i po změně věcné příslušnosti k projednání věci v prvním stupni by paradoxně musel být výsledek do značné míry obdobný, totiž že předmětné výdaje, vynaložené stěžovatelem, byly neúčelné či neoprávněné. Ústavní soud zde opět odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto je take bezpředmětná žádost stěžovatele o náhradu nákladů zastoupení v řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu