ECLI:CZ:US:2019:1.US.3501.18.1
sp. zn. I. ÚS 3501/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL. M., advokátem se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1072/2018-66 ze dne 18. 9. 2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 43/2016-7165 ze dne 30. 3. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 68 T 5/2013-6967 ze dne 26. 2. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byl stěžovatel uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") a odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody na tři léta se čtyřletou zkušební dobou. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev včetně funkce prokuristy v trvání čtyř let. Soud rovněž rozhodl o náhradě škody ve vztahu k Československé obchodní bance, a.s., jakož i o vině a trestu spoluobviněného.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady škody a nově rozhodl tak, že Československou obchodní banku, a.s., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jinak výroky o vině a trestu stěžovatele ponechal nedotčené. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel dále uvedl, že ve věci rozhodl vyloučený soudce a současně věcně i místně nepříslušný soud, státní zástupce byl též podjatý. Stěžovatel soudům vytkl, že nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu při hodnocení kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu a rozhodly v přímém rozporu s ní, kdy kvalifikace jednání stěžovatele je v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity. Stěžovatel závěrem namítl, že v řízení došlo ke značným průtahům. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel tytéž námitky, s nimiž se již zcela dostatečně, ba obšírně soudy vypořádaly.
Ústavní soud nepřisvědčil výhradám stěžovatele ohledně jím tvrzeného extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy v tomto směru zformulovaly své úvahy velmi obšírně a dostatečně vysvětlily všechny souvislosti, které je nakonec vedly k vyslovení závěru o vině i trestu stěžovatele. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Úvahy soudů jsou odrazem nezávislého hodnocení důkazů, do něhož Ústavní soud za této situace zasahovat nemůže. Jen (obecný) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy a jedině on je oprávněn za tím účelem provádět a hodnotit důkazy.
Pokud jde o výhrady týkající se věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, Nejvyšší soud připomněl, že na stěžovatele byla obžaloba podána mimo jiné pro zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, pro který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody na pět až deset let. Tím také byla založena věcná příslušnost krajského soudu podle §17 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř."). Na věcné příslušnosti krajského soudu (a tím ani příslušnosti vrchního soudu jako soudu odvolacího) nic nemění okolnost, že v průběhu trestního řízení se původní právní kvalifikace změnila, v důsledku čehož "odpadla" kvalifikovaná skutková podstata v §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (skutek byl nadále posuzován jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c/ tr. zákoníku), čímž došlo ke snížení dolní hranice v úvahu přicházející trestní sazby pod hranici 5 let, která je dle §17 odst. 1 tr. ř. základním (byť ne jediným) kritériem určení věcné příslušnosti soudu. Řízení bylo totiž stále vedeno na podkladě obžaloby podané pro trestný čin, který naplňuje podmínku dle §17 odst. 1 tr. ř., a proto věcná příslušnost krajského soudu se nezměnila ani v důsledku změny právní kvalifikace skutku, k níž došlo až ve stádiu po podání obžaloby (z poslední doby srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1072/2018 ze dne 18. 9. 2018 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 349/19 ze dne 2. 4. 2019).
Námitku místní nepříslušnosti krajského soudu náležitě vypořádal již odvolací soud v napadeném usnesení. V tomto směru poznamenal, že trestní stíhání stěžovatele i spoluobviněného bylo vedeno od samého počátku společně a původně zahájeno pro tři skutky, z nichž dva měly být spáchány v Uherském Brodě. Tím byla dána pro projednání obou těchto skutků místní příslušnost Krajského státního zastupitelství, potažmo Krajského soudu v Brně. Vrchní soud v té spojitosti přiléhavě (byť nepřímo) odkázal na ustanovení §22 tr. ř., dle něhož je-li dána místní příslušnost více soudů, koná řízení ten soud, u kterého podal státní zástupce obžalobu, což byl v daném případě Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (srov. str. 28 napadeného usnesení vrchního soudu).
K tvrzení stěžovatele stran rozhodování vyloučeného soudce, resp. příslušného státního zástupce nemohl Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti přihlédnout, neboť stěžovatel ji neuplatnil v dovolacím řízení, zejména v podobě způsobilého dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nedostal-li Nejvyšší soud možnost uvedenou námitku posoudit, je třeba na ni nyní pohlížet jako na nepřípustnou v důsledku nevyčerpání procesního prostředku k ochraně základního práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K tomu se sluší podotknout, že o námitce podjatosti vůči předsedkyni senátu soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 68 T 5/2013-6477 ze dne 24. 7. 2015, přičemž stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 73/2015-6708 ze dne 24. 9. 2015 jako nedůvodná zamítnuta. Obě rozhodnutí následně napadl stěžovatel ústavní stížností, již Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 3074/15 ze dne 17. 2. 2016 jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
K tvrzené retroaktivitě se Nejvyšší soud dostatečně vyjádřil. Poukázal na to, že byl-li skutek posouzen jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, ač měl být dle dříve závazného právního názoru Nejvyššího soudu posouzen podle zákona účinného v době spáchání činu (tj. podle dříve platného trestního zákona), stalo se tak za situace, kdy skutek vykazoval shodné zákonné znaky obou trestných činů, na které je stanovena také shodná trestní sazba. Ústavní soud se shoduje s Nejvyšším soudem v tom, že porušení zákona tu má pouze formální rozměr bez jakékoli faktické, materiální újmy na právech odsouzeného. I kdyby totiž stěžovatel dosáhl toho, že skutek by byl formálně správně posouzen podle dřívějšího trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, na jeho postavení by to zjevně nemělo žádný vliv. Zrušení rozhodnutí vrchního, resp. krajského soudu Nejvyšším soudem by tak bylo pouhým formalismem, vedoucím toliko k dalšímu a z tohoto hlediska neopodstatněnému prodlužování trestního řízení.
Pokud jde o námitky stěžovatele stran nerespektování judikatury Nejvyššího soudu při hodnocení kvalifikované skutkové podstaty úvěrového podvodu, dlužno poznamenat, že stěžovatel je formuluje skrze vlastní verzi skutkového děje, a nikoli na pozadí skutkových zjištění soudů. Krom toho tuto otázku učinil stěžovatel předmětem svého prvního dovolání a Nejvyšší soud se s ní tehdy ve svém zrušujícím usnesení sp. zn. 7 Tdo 1328/2015 ze dne 2. 12. 2015 velmi podrobně a ústavně konformně vypořádal (v podrobnostech lze na jeho závěry plně odkázat), přičemž soudy se v následném řízení od tohoto posouzení neodchýlily. Nelze tak dovolacímu soudu vytknout, že nyní již jen odkázal na své předchozí rozhodnutí.
Konečně tvrdí-li stěžovatel průtahy v daném trestním řízení, nemůže k této námitce Ústavní soud přihlédnout, neboť stěžovatel nedoložil vyčerpání relevantních procesních prostředků, zvláště návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, popř. stížnost na průtahy v soudním řízení dle zákona o soudech a soudcích (k těmto procesním prostředkům ochrany před průtahy řízení viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 638/05 ze dne 10. 10. 2005).
Ve světle řečeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu