ECLI:CZ:US:2019:1.US.3533.19.1
sp. zn. I. ÚS 3533/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 829/2019-896 ze dne 10. 7. 2019, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 55 To 249/2018-848 ze dne 20. 3. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 2 T 8/2018-821 ze dne 11. 9. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první a třetí trestního zákoníku, za který byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zkušební dobou v délce 1 roku a 8 měsíců. Stěžovateli byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 2 let. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni zcela na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že byl odsouzen za přečin, který nejenže nespáchal, ale ani spáchat nemohl s ohledem na svoji konkrétní pracovní smlouvu s konkrétně sjednaným druhem práce, jakož i s ohledem na své postavení v obchodní společnosti řadového zaměstnance. Úvahy a závěry soudů v napadených rozhodnutích dle názoru stěžovatele nemají oporu v provedeném dokazování. Napadená rozhodnutí má rovněž za rozporná se zásadou in dubio pro reo a ultima ratio, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení, které by si žádalo jejich zrušení, neshledal. Soudy se otázkou zavinění stěžovatele pečlivě zabývaly a srozumitelně vysvětlily, proč obhajobě neuvěřily. Zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze v tomto směru pro stručnost odkázat (srov. body 11 až 14). Krajský soud rovněž vyložil, proč soudem prvního stupně provedené důkazy ústí v logicky propojený celek prokazující vinu stěžovatele (srov. body 14 až 20 jeho usnesení). Úvahy soudů mají logickou posloupnost ústící v dostatečně odůvodněný závěr o vině stěžovatele a právní kvalifikaci jeho jednání. V té souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji předchozí obhajobu, s níž se soudy všech stupňů již patřičným způsobem vypořádaly. Vývody stěžovatele nejsou způsobilé přesvědčivě zvrátit závěry soudů již proto, že řadu okolností významných pro věc upozaďují či bagatelizují (kupř. fakticitu "vedení" předmětné obchodní společnosti v podobě svého vystupování coby jednatele společnosti navenek vůči obchodním partnerům atd.), a naopak na jiné aspekty klade velký důraz (vykreslení pozice stěžovatele v obchodní společnosti jako řadového zaměstnance dle pracovní smlouvy). Takové předestření skutkového děje ostatně bylo soudy odmítnuto jako účelová obhajoba. Nutno rovněž podotknout, že přezkumu skutkových zjištění se již v řízení o ústavní stížnosti nelze úspěšně domoci, neboť jen (obecné) soudy jsou povolány rozhodnout o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny) a jedině ony mohou za tím účelem provádět dokazování a vyvozovat z něj konkrétní skutkové a právní závěry. Ústavnímu soudu tato úloha naopak nepřísluší.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu