ECLI:CZ:US:2019:1.US.3548.18.1
sp. zn. I. ÚS 3548/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Aleše Říhy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2018 č. j. 28 Cdo 792/2018-1212, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2017 č. j. 26 Co 34/2017-1170 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 8 C 238/2001-1082, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. října 2018 a doplněné podáním ze dne 7. listopadu 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, vyplývající z čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 11, čl. 35, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 4. listopadu 2016 č. j. 8 C 238/2001-1082 zamítl žalobu stěžovatele a Milana Elišáka proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "ČR - ÚZSVM") o splnění povinnosti podle dohody o vydání věci a vypořádání nároků s tím, aby žalované byla uložena povinnost zabezpečit a realizovat kultivaci postižených území v k. ú. Dvůr Králové nad Labem.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání pouze stěžovatel. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. října 2017 č. j. 26 Co 34/2017-1170 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli potvrdil.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. července 2018 č. j. 28 Cdo 792/2018-1212 podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti uvedl, že dne 30. března 1992 byla uzavřena dohoda o vydání nemovitostí v k. ú. Dvůr Králové nad Labem a vypořádání nároků ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Dne 26. dubna 1995 byl uzavřen dodatek k dohodě o vydání věci. V dodatku bylo mimo jiné uvedeno, že po přechodu vlastnictví k nemovitostem patřícím oprávněným na čsl. stát, byla na části nemovitostí zřízena nepovolaná a neřízená skládka komunálního odpadu a pravděpodobně i průmyslového odpadu. Referátem životního prostředí Okresního úřadu v Trutnově bylo podle rozhodnutí ze dne 28. března 1995 č. j. 556/95 ŽP-1/Ti uloženo zabezpečit prostřednictvím k tomu oprávněné odborné organizace vybudování kontrolního systému pro zjišťování úniku závadných látek ze skládky odpadů do ohrožených pozemků. Na oprávněných nelze spravedlivě požadovat, aby nesli eventuální důsledky závažné skutečnosti narušení pozemků. Vlastní rekultivace bude zabezpečena ve všech směrech stranou vydávající. V případě, že na uvedených pozemcích bude po hydrogeologickém průzkumu zjištěna ekologická zátěž, strana vydávající rovněž na své náklady zajistí další etapy nutné rekultivace.
6. Stěžovatel dále uvedl, že jeho matka Ladislava Říhová, společně se svým bratrem Janem Elišákem (kteří oba v průběhu řízení před obecnými soudy zemřeli), se domáhali vydání částečného rozsudku, kterým by soud žalovaným městu Dvůr Králové nad Labem a ČR - ÚZSVM uložil povinnost společně a nerozdílně zpracovat projektovou dokumentaci nutnou k rekultivaci postiženého území a dále požadovali, aby žalovaným byla uložena povinnost zabezpečit a realizovat kultivaci postiženého území.
7. Stěžovatel napadl provedené důkazní řízení a obecným soudům vytýkal jednak vady v řízení, jež měly spočívat v neprovedení účastnických výslechů původních žalobců, dále pak jimi navržených svědků a neprovedení řady navržených listinných důkazů. Dále soudům vytýkal, že nezohlednily a zcela pominuly skutečnosti, které vyplynuly z řady provedených důkazů, a že žalovaná Česká republika (resp. tehdy jednající Okresním úřadem v Trutnově) byla aktivní v záležitosti ochrany životního prostředí ohroženého neřízenou skládkou odpadu.
8. Podle názoru stěžovatele odvolací soud řádně neaplikoval závěry Nejvyššího soudu či Ústavního soudu obsažené v jejich rozhodnutích, vztahujících se k uplatnění námitky promlčení žalovanou zneužitím jejího práva na úkor stěžovatele, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a to i ve vztahu k tomu, že námitka promlčení byla uplatněna až po cca 12 letech probíhajícího řízení. Stěžovatel má za to, že odvolací soud se nezabýval ani otázkou platnosti či neplatnosti dodatku k dohodě o vydání a z důvodu, že postupoval v rozporu se standardní judikaturou dovolacího soudu, jeho rozhodnutí nemá oporu v obsahu spisu a nevychází z provedených důkazů, které jsou ve prospěch stěžovatele. Proto stěžovatel považuje jeho rozhodnutí na nepředvídatelné a překvapivé.
9. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že se řádně nevypořádal s vadami majícími charakter zásahů do ústavně garantovaných práv stěžovatele, konkrétně s tím, že nebylo zřejmé, o čem soudy rozhodovaly, neboť ze strany soudu prvního stupně došlo k neurčité změně petitu navrženého původními žalobci; v soudním řízení nebyly provedeny důkazy navržené stěžovatelem; nebyly zohledněny relevantní skutkové a právní okolnosti věci, včetně zájmů na ochraně životního prostředí a došlo i k nesprávnému posouzení podstatných otázek, zejména otázky údajného promlčení nároků uplatněných v žalobě a otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
10. Za významnou považoval stěžovatel i tu okolnost, že skládka byla na vydaných pozemcích stěžovatele provozována tak, že město Dvůr Králové nad Labem za ukládání odpadů vybíralo dlouhá léta úplatu a na odstranění následků se odmítalo podílet.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
14. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
15. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
16. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že původně se žalobci domáhali i uložení povinnosti žalovaným na náklady vydávající osoby realizovat hydrogeologický průzkum ohroženého teritoria. Usnesením ze dne 7. srpna 2002 byla připuštěna změna žaloby, tak jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Poté rozsudkem okresního soudu ze dne 25. září 2002 č. j. 8 C 238/2001-186 byla žaloba, aby žalovaným městu Dvůr Králové nad Labem a České republice byla uložena povinnost společně a nerozdílně zabezpečit a realizovat rekultivaci postižených území, konkretizovaných pozemků, zamítnuta. Po provedeném dokazování okresní soud vzal za prokázáno, že na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích byla s oprávněnými osobami uzavřena mimosoudní dohoda o vydání věci dne 31. března 1992. Protože v uzavřené dohodě byly nedostatky, katastrální úřad ji odmítl zapsat. Proto byl dne 26. dubna 1995 uzavřen dodatek k této dohodě. V dodatku byl v čl. IV. uveden i závazek strany vydávající zabezpečit a na vlastní náklady realizovat hydrogeologický průzkum ohroženého teritoria a na vlastní náklady vydávajícího zabezpečit a realizovat rekultivaci postiženého území podle výsledků hydrogeologického průzkumu. Tento závazek podepsal tehdejší starosta města Dvůr Králové nad Labem Ing. Milan Moravec s tím, že město vydalo pozemky s vědomím, že je tam skládka. Zastupitelstvo souhlas k uzavření dodatku nevyslovilo. Po uzavření dohody došlo mezi stranami k opakovaným jednáním. Okresní soud dospěl k závěru, že dodatek ze dne 26. dubna 1995 byl uzavřen v rozporu se zákony, je neplatným právním úkonem, který nezavazuje k požadované povinnosti. Dále se okresní soud zabýval námitkou promlčení vznesenou oběma žalovanými a zároveň tím, zda tato námitka není v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud dovodil, že počátek běhu promlčecí lhůty nastal dne 27. dubna 1995 a tříletá lhůta uplynula dne 27. dubna 1998. Z obsahu dodatku jednoznačně vyplývá, že nebyla sjednána doba, kdy měli oba žalovaní svůj závazek splnit. Za situace, kdy žaloba byla u soudu uplatněna dne 22. října 2001 a s ohledem na všechny zjištěné okolnosti, okresní soud námitku promlčení nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy.
17. Rozsudek okresního soudu ze dne 25. září 2002 č. j. 8 C 238/2001-186 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2003 č. j. 26 Co 22/2003-204 a okresnímu soudu bylo uloženo soustředit se na posouzení obsahu z hlediska jeho platnosti posuzované podle obecně závazných předpisů, tzn. u města Dvůr Králové nad Labem též podle zákona o obcích, u obou žalovaných podle zákona o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí, případně zda některým z nich vznikl závazkový vztah, bez ohledu na to, kdo za okresní úřad dodatek ze dne 29. dubna 1995 podepsal.
18. Ve věci bylo opětovně rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 5. dubna 2013. Žaloba byla proti oběma žalovaným zamítnuta. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání pouze stěžovatel, proti žalovanému Janu Elišákovi ml. řízení pravomocně skončilo.
19. Rozsudek okresního soudu ze dne 5. dubna 2013 byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2016 potvrzen, v části výroku prvního, kterým bylo rozhodnuto o nároku uplatněnému vůči žalované ČR - ÚZSVM a v části výroku čtvrtého, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi tímto žalovaným a žalobci a v části výroku druhého, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců hradit náklady řízení státu, byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Ve vztahu k žalovanému městu Dvůr Králové nad Labem krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že dodatek uzavřený dne 26. dubna 1995 starostou města Dvůr Králové nad Labem bez jeho předchozího schválení obecní radou nebo zastupitelstvem je neplatný podle §39 občanského zákoníku. Pokud šlo o závěr okresního soudu o promlčení nároku, krajský soud odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu a neměl, co by k němu dodal. K námitce žalobců, že se okresní soud nezabýval zvláštní odpovědností žalovaných jako subjektů veřejného práva na úseku ochrany životního prostředí, krajský soud dodal, že předmětem řízení je nárok žalobců uplatněný z titulu závazku podle dodatku ze dne 26. dubna 1995, přičemž žalobci se žalobou domáhají občanskoprávního nároku, nikoli nároku z důvodu nesplnění povinností žalovaných jako subjektů veřejného práva. Za situace, kdy žalobci navrhli výslech svědků, které nebyly okresním soudem provedeny, krajský soud rozsudek okresního soudu ve vztahu k žalované ČR-ÚZSVM zrušil.
20. Okresní soud ani po dalším provedeném řízení námitku promlčení nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že okresní úřad neměl možnost financovat rekultivaci, pokud byly pozemky ve vlastnictví fyzických osob, z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalované město Dvůr Králové nad Labem žalobce opakovaně utvrzovalo v tom, že svůj závazek vyplývající z dodatku bude dobrovolně plnit, okresní soud proto neopakoval výslechy svědků, tj. osob, které by měly mít vědomost o uvedených skutečnostech. Proto žalobu proti žalované ČR - ÚZSVM zamítl rozsudkem napadeným ústavní stížností.
21. Krajský soud po doplnění dokazování o stěžovatelem navržené listiny uzavřel, že ani těmito listinami nebylo prokázáno, že by Okresní úřad v Trutnově jednal s právními předchůdci stěžovatele v období od 26. dubna 1995 do 27. dubna 1998, o splnění závazku v dodatku uvedeného. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen a uplatněná námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomuto závěru se odvolací soud již nezabýval tím, zda vůbec byl dodatek ke smlouvě o vydání platným právním úkonem, neboť i kdyby platným byl, nebylo by možno vzhledem k vznesené námitce promlčení žalobě vyhovět.
22. Dovolací soud se pak zabýval přípustností podaného dovolání a dovodil, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž neshledal ani v okolnostech nastalých po vzniku uplatňovaného nároku důvody rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Dále dovodil, že pokud odvolací soud svůj postup (neprovedení stěžovatelem označených důkazů) řádně a logicky vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku (akcentujíc okolnost, že označené důkazy nebyly způsobilé prokázat skutečnosti významné z hlediska aplikovaných hmotněprávních norem), řízení stěžovatelem vytýkanou vadou spočívající v neúplném dokazování rozhodně nezatížil. Nejvyšší soud současně uvedl, že v situaci, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ztotožňuje se se s jeho závěrem, že stěžovatelem uplatněný nárok je promlčen a námitka promlčení vznesená žalovanou neodporuje dobrým mravům, pak rozhodnutí odvolacího soudu očividně netrpí ani vytýkanou vadou řízení spočívající v jeho nepředvídatelnosti, resp. překvapivosti, když za takové rozhodnutí nutno považovat toliko rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.
23. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
24. Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
25. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu