ECLI:CZ:US:2019:1.US.3575.18.1
sp. zn. I. ÚS 3575/18
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Milana Bednáře, zastoupeného JUDr. Martinem Lištvanem, advokátem, se sídlem Při trati 1084/12, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2018 č. j. 6 Cmo 1/2018-134, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2018 č. j. 6 Cmo 1/2018-134 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2018 č. j. 6 Cmo 1/2018-134 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. listopadu 2018, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhoval zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2018 č. j. 6 Cmo 1/2018-134. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 72 Cm 205/2014 vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 25. srpna 2014 proti žalovaným 1/ R. Finferlemu, 2/ J. Seneckému a 3/ J. Fišerovi domáhal, aby soud určil, kdo je společníkem ve společnosti MAPRO, s. r. o., (žalovaný 4/), a to v reakci na změnu zápisu v obchodním rejstříku, kterou iniciovali žalovaní 1/, 2/ a 3/ (dále jen "žalovaní").
3. Stěžovatel podáním ze dne 21. listopadu 2017 vzal žalobu před prvním jednáním ve věci zpět. Současně navrhoval, aby soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), neboť k podání žaloby na určení vlastnictví došlo v reakci na nezákonnou změnu zápisu v obchodním rejstříku a k odpadnutí důvodů k jejímu projednání došlo opět mimo vůli stěžovatele (nápravou nezákonného zápisu v obchodním rejstříku dne 2. září 2014).
4. Městský soud usnesením ze dne 12. prosince 2017 č. j. 72 Cm 205/2014-124 zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I), rozhodl o vrácení soudního poplatku 4 800 Kč stěžovateli (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Proti výroku III usnesení městského soudu podali žalovaní dne 15. prosince 2017 odvolání.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením napadeným ústavní stížností usnesení městského soudu v napadené části, tj. v bodu III výroku změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení v celkové výši 50 553 Kč (výrok I) a stěžovateli dále uložil povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení v celkové výši 2 263 Kč. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že zjištěné okolnosti dané věci neumožňují žalovaným odepřít právo na náhradu nákladů řízení, přičemž vycházel z §150 o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolání podané žalovanými dne 15. prosince 2017 mu nebylo doručeno, a byla mu tak fakticky odňata možnost vyjádřit se k podanému odvolání a ovlivnit tak výsledek odvolacího řízení, a tedy naplnit své právo na spravedlivý proces při zachování principu rovnosti účastníků. Napadeným rozhodnutím bylo změněno původní rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatele, čímž mu vznikla povinnost uhradit protistraně náklady řízení v celkové výši 52 816 Kč, aniž by měl možnost se k odvolání vyjádřit, prezentovat soudu druhého stupně své stanovisko k věci a de facto možnost ovlivnit úvahy soudu druhého stupně při jeho rozhodovací činnosti.
7. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy ze dne 21. listopadu 2008 sp. zn. III. ÚS 338/06 (N 199/51 SbNU 427) a ze dne 8. července 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 (N 128/50 SbNU 125).
III. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele
8. Ústavní soud vyzval vrchní soud a žalované, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
9. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. prosince 2018 uvedl, že v projednávaném případě postupoval s úctou a respektem vůči právům účastníků řízení, včetně práv stěžovatele. Napadené rozhodnutí se neodchyluje od rozhodovací praxe obecných soudů, přičemž k opačnému postupu nebyly důvody. Vrchní soud se jako soud odvolací s náležitou pečlivostí zabýval, vedle otázek přezkoumávaných z úřední povinnosti, i jednotlivými argumenty účastníků řízení a snažil se jasně, stručně a srozumitelně vyložit, z jakého důvodu rozhodl o podaném odvolání způsobem uvedeným v napadeném rozhodnutí. V konkrétním případě pečlivě posuzoval skutečnosti podstatné pro rozhodnutí týkající se závislého výroku o nákladech řízení, vzal v úvahu, že opravný prostředek žalovaných nebyl soudem prvního stupně poskytnut k vyjádření stěžovateli s ohledem na zcela jasné a srozumitelné a náklady odvolacího řízení zbytečně nezvyšující ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. Vrchní soud si je vědom toho, že uvedené ustanovení představuje z hlediska jeho formulace zákonodárným sborem určitý kompromis mezi právy účastníků vyjadřovat se ke všemu, co je obsahem spisu, a rychlostí, šetrností a zbytečným nezvyšováním nákladů řízení. Z formulace §210 o. s. ř. je podle názoru vrchního soudu zcela zřejmé, že zákonodárce ctí právo účastníků na vyjádření se k otázce, jež je předmětem rozhodnutí soudu, přičemž rozhodování o závislých výrocích, zejména o nákladech řízení, představuje rozhodování s jasně danými pravidly s minimálními možnostmi soudu odchýlit se od zřetelně stanovených pravidel rozhodování o nákladech řízení (§150 o. s. ř.). Za situace, kdy odvolací soud znal důvody, pro něž soud prvního stupně §150 o. s. ř. aplikoval, s nimiž se však neztotožnil, v daném případě považoval za zvyšování nákladů řízení vyžadovat vyjádření stěžovatele. Stěžovatel znal nákladové dopady zpětvzetí žaloby a své stanovisko k aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřil v rámci tohoto procesního úkonu. Přestože připadalo v úvahu zaslat stěžovateli k vyjádření odvolání do závislého výroku o nákladech řízení, takovýto postup by v daném konkrétním případě byl podle právního názoru odvolacího soudu, v souladu se soudem prvního stupně, v rozporu s účelem řízení i se zájmy účastníků, jestliže by se řízení takto mělo dále protahovat a jestliže by měly tímto způsobem růst náklady řízení. Veškeré uvedené skutečnosti odvolací soud zvažoval a vzal v úvahu v rámci úcty k základním právům účastníků, zakotveným v ústavních zákonech. Podle závěru učiněného vrchním soudem nejsou dány podmínky, pro něž by měl Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhovět.
10. Ústavní soud doručil ústavní stížnost i žalovaným, kteří se ve stanovené 30denní lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřili a v souladu s poučením, které obdrželi, má Ústavní soud za to, že se práva vedlejšího účastníka řízení vzdali.
11. Vyjádření vrchního soudu doručil Ústavní soud stěžovateli na vědomí. Stěžovatel ve své replice k tomuto vyjádření ze dne 7. března 2019 uvedl, že se se závěrem učiněným vrchním soudem neztotožňuje a vnímá jej pouze jako zástupnou argumentaci. Stěžovatel je toho názoru, že faktické náklady na učinění výzvy k vyjádření účastníku řízení, který je navíc zastoupen advokátem, a následné přijetí vyjádření účastníka řízení k podanému odvolání nelze objektivně považovat za "neúnosné" náklady řízení, které by měly být vynaloženy nad rámec již vynaložených nákladů. Pokud pak vrchní soud, motivován hospodárností řízení, nevyzval stěžovatele k vyjádření k podanému odvolání a zároveň rozhodl v jeho neprospěch tak, že jej zavázal povinností nahradit náklady řízení ve výši 52 816 Kč, tím zasáhl do majetkové sféry stěžovatele mnohem výrazněji než "hospodárným" postupem, který zvolil. Stěžovatel má za to, že zásada hospodárnosti řízení nemůže být postavena v řízení nad práva účastníků řízení vyjádřit se k věci a hájit svá práva, tím spíš, má-li rozhodující orgán v úmyslu změnit rozhodnutí, a zasáhnout tak do majetkové sféry jednoho z účastníků. Z obsahu vyjádření vrchního soudu rovněž podle závěru učiněného stěžovatelem plyne, že vrchní soud po seznámení se s obsahem odvolání, bez znalosti stanoviska stěžovatele, přejal závěry obsažené v odvolání a tyto promítl do napadeného usnesení. Stěžovateli byla přitom odňata možnost nejen rozporovat oprávněnost přiznání nákladů řízení žalovaných, ale v konečném důsledku také jejich složení, počet, druh a účelnost úkonů, jejichž proplacení žalovaní nárokovali. Stěžovatel současně poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu v obdobných případech, kdy tato se ve své podstatě ztotožňuje s tvrzením stěžovatele, konkrétně odkázal na nález ze dne 21. ledna 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18 (N 8/92 SbNU 78).
IV. Procesní podmínky řízení
12. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud v minulosti judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla by v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele.
14. Některá pochybení mohou být natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.
15. V předmětné věci napadá stěžovatel usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
16. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení postupuje zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje výjimečně, např. když zjistí, že došlo podstatným způsobem k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Nicméně rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního řízení, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran či princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je konkretizován v ustanovení §18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto zákona se promítá do řady jeho ustanovení. Pro ostatní soudy z něj vyplývá mimo jiné povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, přičemž soud je při rozhodování navíc povinen vypořádat se se všemi tvrzeními účastníků i provedenými důkazy [srov. nález ze dne 30. srpna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3664/15 (N 159/82 SbNU 505)]. Tato povinnost však nebyla v předmětném řízení respektována.
17. Ze spisu městského soudu sp. zn. 72 Cm 205/2014 Ústavní soud ověřil, že odvolání žalovaných (č. listu 126) proti usnesení městského soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 72 Cm 205/2014-124, které směřovalo proti výroku III o náhradě nákladů řízení, nebylo stěžovateli doručeno a odvolací soud rozhodoval bez nařízení jednání. Stěžovateli bylo doručeno až samotné rozhodnutí vrchního soudu o podaném odvolání.
18. Otázka doručování odvolání ostatním účastníkům řízení je upravena v ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř., z něhož vyplývá, že nejde-li o případy uvedené v §208 o. s. ř. nebo v §209 o. s. ř., doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné.
19. Ze zákona tedy nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí na základě (ústavně souladné) úvahy o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Taková zvláštní okolnost, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, spočívá nejen v dosavadním vývoji sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí, ale též situace, kdy se účastník v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch. Jde o to, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit - pokud lze očekávat, že vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se má v takových případech umožnit, aby se seznámila se skutkovými a právními argumenty, a mohla tak, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty.
20. V posuzované věci jde o případ, kdy situace navozená podáním odvolání žalovanými, kteří se domáhali změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžadovala, aby druhá strana byla s argumenty odvolatelů seznámena a mohla se k nim vyjádřit, neboť bylo možno očekávat, že její vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Tím, že stěžovateli nebylo doručeno odvolání žalovaných, odňal soud stěžovateli možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit, případně realizovat svá další práva.
21. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení v posuzované věci, vzhledem k povaze okolností, za nichž odvolací soud rozhodl, a vzhledem k významu této věci pro stěžovatele, vrchní soud napadeným rozhodnutím, kterým rozhodl v neprospěch stěžovatele, aniž mu poskytl příležitost vyjádřit se k podanému odvolání, porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou, a proto jí podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení vrchního soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.