ECLI:CZ:US:2019:1.US.3624.18.1
sp. zn. I. ÚS 3624/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Alexandra Herbersteina, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 578/2018-63 ze dne 30. 7. 2018 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 177/2017-41 ze dne 22. 8. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 35 Nc 2848/2016, stěžovatel se u téhož soudu domáhal, aby mimo jiné rozhodl o pokračování v dědickém řízení po zůstavitelce zesnulé roku 1895. Zůstavitelka v závěti označila za dědice svého syna a za jeho substitučního následovníka svého vnuka a po jeho úmrtí jeho prvorozeného syna, tedy pravnuka (kterým je stěžovatel). Vnuk zůstavitelky se údajně ve prospěch stěžovatele dědictví vzdal a po smrti syna zůstavitelky dne 25. 5. 1944 stěžovatel podal přihlášku a bylo mu postoupeno opatrování a správa pozůstalosti. K odevzdání pozůstalosti však nedošlo.
Okresní soud v Litoměřicích usnesením č. j. 35 Nc 2848/2016-24 ze dne 21. 12. 2016 návrh stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud sice oproti soudu nalézacímu dospěl k závěru, že stěžovatel nenabyl vlastnického práva k pozůstalosti již podáním přihlášky, nicméně se ztotožnil s okresním soudem v tom, že vyhověním návrhu by docházelo k obcházení restitučních předpisů. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zůstavitelka nebyla postižena konfiskacemi majetku a konfiskováno nebylo ani stěžovatelovo právo, ani samostatně ležící pozůstalost. Majetková podstata dědického práva stěžovatele zde tedy stále je a je nezadatelným a nepromlčitelným právem stěžovatele, aby mu byla předána alespoň v rozsahu, který drží Česká republika.
Následně stěžovatel kritizuje stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, "ostudně vybočující z právního rámce České republiky jako demokratického právního státu". Tento výklad právních norem byl údajně proveden "na politickou objednávku panem JUDr. Rychetským". Účelem předmětného stanoviska byl podle stěžovatele "zájem postkomunistických struktur, sdružujících se především v České straně sociálně demokratické, v jejíž vládě byl umístěn JUDr. Rychetský do pozice ministra spravedlnosti v tzv. Špidlově vládě, docílit zastavení uplatňování dalších nároků komunistickým režimem postižených osob". Obsah stanoviska má údajně charakter nástroje subverze.
Stěžovatel si je vědom, že v České republice je vyvlastnění možné, ovšem soudy neuvedly, na základě jakého zákona bylo jeho dědické právo vyvlastněno, v čem spočívá veřejný zájem na vyvlastnění a jaká náhrada mu bude poskytnuta.
Konečně stěžovatel argumentuje i tím, že soudy nezohlednily právo Evropské unie upravující problematiku volného pohybu kapitálu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Stěžovatel věnuje většinu ústavní stížnosti neprávní polemice se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a domněnkám o pozadí a motivech jeho přijetí, což pohříchu vede k tomu, že právní (natožpak ústavněprávní) argumentace s napadenými rozhodnutími vesměs absentuje. Stěžovatel tak např. namítá, že ve věci mělo být použito právo Evropské unie týkající se volného pohybu kapitálu, nicméně nijak tuto argumentační linii nerozvádí a nevysvětluje, jakým způsobem mělo být unijní právo použito a proč je chybný (a dokonce protiústavní) závěr Nejvyššího soudu, že unijní právo na věc nedopadá.
Dále stěžovatel argumentuje, že nebyly splněny podmínky vyvlastnění, ovšem o to v dané věci nešlo. Není pochyb, že v minulosti docházelo k různým majetkovým křivdám, které by nebyly v souladu se současnou ústavněprávní úpravou. Podstatou napadených rozhodnutí však je, že tyto případné křivdy se řeší skrze restituční zákonodárství. Stěžovatel v této souvislosti sice brojí proti souvisejícímu stanovisku pléna Ústavního soudu, ovšem prostřednictvím argumentů, které nemohou hrát v rozhodnutí senátu Ústavního soudu prakticky žádnou roli.
Za této situace nezbývá než stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i na usnesení Ústavního soudu vydaná ve stěžovatelových dřívějších věcech.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu