ECLI:CZ:US:2019:1.US.3635.19.1
sp. zn. I. ÚS 3635/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. T., R. P., společnosti A a B, zastoupeni Mgr. Václavem Sobalou, advokátem sídlem v Havířově, Národní třída 967/23b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019 č. j. 4 Tdo 726/2019-1972, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2018 č. j. 5 To 23/2018-1882 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. září 2017 sp. zn. 1 T 10/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé s odkazem na údajné porušení čl. 26 odst. 1, 3, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Shora citovanými rozhodnutími byli stěžovatelé uznáni vinnými takto:
J. T. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 a dvou přečinů podvodu dle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit způsobem popsaným ve skutkových větách shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let a šesti měsíců. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby dle svých sil uhradil škodu, kterou svými trestnými činy způsobil. Rovněž byl zavázán k náhradě škody, a to České republice, zastoupenou ČSSZ-OSSZ Nový Jičín jednak ve výši 299 324 Kč, dále ve výši 316 800 Kč a ve výši 321 489 Kč. Stěžovatel R. P. byl uznán vinným ze spáchání dvou přečinů spočívajících v poskytnutí pomoci k trestnému činu podvodu dle §24 odst. 1 písm. c) k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let a šesti měsíců. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby dle svých sil uhradil škodu, kterou svými trestnými činy způsobil. Stěžovatelka A byla uznána vinnou ze spáchání přečinů podvodu dle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za toto jednání byla odsouzena podle §23 odstavec 1, 2 zák. č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, k trestu zveřejnění rozsudku, a to v části, která se týká této stěžovatelky pod bodem ad 3) s právní kvalifikací, včetně výroku o náhradě škody, který se týká stěžovatelky, a to na své náklady ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel B byl uznán vinným ze spáchání pomoci k přečinu podvodu podle §24 odstavec 1 písmeno c) k §209 odstavec 1, 3 tr. zákoníku a za toto jednání byl odsouzen podle §23 odstavec 1, 2 zák. č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim k trestu zveřejnění rozsudku, a to v části, která se týká tohoto stěžovatele pod bodem ad 3) s právní kvalifikací, včetně výroku o náhradě škody, který se týká stěžovatele, a to na své náklady ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci odsuzujícího rozsudku.
2. Všechny ve věci dosud rozhodující soudní instance dovodily, že J. T. uzavřel, celkem třikát (na začátku roku 2008, na začátku roku 2010 a na jaře roku 2012), fiktivní pracovní smlouvy, a to jednak s právnickou osobou A, a jednak s právnickou osobou B (souběžně) s tím, že vzhledem ke svému neutěšenému zdravotnímu stavu věděl (nebo měl vědět), že nebude moci vykonávat pracovní činnost na pozici ekonoma či manažera, přičemž již po pár dnech nastoupil na dočasnou pracovní neschopnost, kdy mu poté byla ke škodě České republiky (zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v Ostravě a v Novém Jičíně) neoprávněně vyplácena souběžná dávka nemocenského pojištění z obou zaměstnání (tj. ze zaměstnání pro A a ze zaměstnání pro B), kdy takto ve třech případech (v letech 2008-2009 sám, v letech 2010-2011 v součinnosti s R. P. jako statutárním zástupcem B a v letech 2012-2013 v součinnosti se všemi ostatními stěžovateli) způsobil škodu cekem ve výši 937 613 Kč, což je celková suma neoprávněně vyplacených dávek nemocenského pojištění. Všechny ve věci dosud rozhodující soudní instance nabyly přesvědčení, že jediným účelem uzavření předmětných pracovních smluv bylo vylákání dávek nemocenského pojištění, na jejichž výplatu J. T. neměl nárok, a že se tak všichni stěžovatelé dopustili podvodného jednání, tak jak je popsáno ve výrokové části rozsudku Krajského osudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2018 č. j. 5 To 23/2018-1882, s korekcí provedenou ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke stěžovatelům R. P. a oběma právnickým osobám usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019 č. j. 4 Tdo 726/2019-1972.
3. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedli, že shora uvedené závěry soudů, na kterých jsou postavena všechna napadená rozhodnutí, pokládají za extrémně nesouladné s provedeným dokazováním, čímž prý soudy jednoznačně zasáhly do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Pokud jde o zdravotní stav stěžovatele J. T., tak všechny soudy dospěly k závěru, který spočívá v tom, že před podpisem každé jednotlivé pracovní smlouvy věděl či mohl vědět, že jeho zdravotní stav bude natolik špatný, že nebude schopen práci ekonoma - manažera vykonávat, toliko na základě subjektivních závěrů, které jsou v příkrém rozporu jak se znaleckým posudkem Doc. MUDr. Ivo Orala, CSc., ze dne 30. 7. 2017, tak z lékařských zpráv praktické lékařky J. T. MUDr. Prokopové a z lékařských zpráv a výpovědi neurologa tohoto stěžovatele MUDr. Borise Milbergera. Soudům se dle názoru stěžovatelů nepodařilo vypořádat se ani s existencí subjektivní stránky trestného činu ve vztahu ke stěžovateli R. P. (potažmo ve vztahu k právnické osobě B), a to pokud se jedná o jeho povědomí o zdravotním stavu J. T. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v dosavadním průběhu trestního řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by v tomto směru R. P. (potažmo právnickou osobu B) usvědčoval. Pokud jde o okresním soudem tvrzenou špatnou ekonomickou situaci právnických osob (spol. A a zapsaného spolku B), pak není stěžovatelům jasné, na základě jakých skutečností k tomuto závěru soudy dospěly. Okresní i krajský soud v odůvodnění svých rozsudků údajně "zcela převrátily" závěry znaleckěho posudku z oboru ekonomika zpracovaného společností Ostravská znalecká a. s., znalecký ústav, jakož i doplňující výpověď znalkyně prof. Ing. Renáty Hóthové Dr., při hlavním líčení dne 8. 4. 2016, kdy z těchto důkazů prý vyplývá, že ekonomická situace obou obžalovaných právnických osob byla příznivá. Dále stěžovatelé rozporují závěry soudů spočívající v tom, že pracovní smlouvy byly sjednány fiktivně, a že J. T. žádnou činnost pro právnické osoby vykonávat ve skutečnosti nechtěl, když tvrdí, že J. T. pracovat chtěl a na práci pro B se připravoval.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy dospěly k tomu, že souhrn důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatelé se dopustili vytýkaného jednání, je jednoznačný a jejich obhajoba byla spolehlivě vyvrácena. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud konstatoval, že obvinění stěžovatelé T. a P. jsou spolehlivě usvědčováni listinnými důkazy a výpověďmi zaměstnanců OSSZ, znaleckým posudkem znaleckého ústavu a výpověďmi svědků, z čehož lze přesně shledat, jak docházelo k uzavírání pracovního poměru stěžovatelem T. za pomoci spoluobviněného P. Dále byly ve věci provedeny důkazy znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví vnitřního lékařství, lékařskými zprávami a daňovými přiznáními. Ze všeho nepochybně vyplynulo, že stěžovateli T. byly souběžně vypláceny dávky nemocenského pojištění z fiktivně uzavřených zaměstnání.
5. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí a také v úvaze o trestu soudy nepochybily. Je ostatně zřejmé, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v zásadě jen opakují námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizují s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu je lze proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se jen velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V jejich postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal ve zkoumaném případě Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu nebylo možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu