ECLI:CZ:US:2019:1.US.3662.18.1
sp. zn. I. ÚS 3662/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Jarmily Szóové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 č. j. 21 Co 287/2018-69 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2018 č. j. 21 Co 287/2018-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. listopadu 2018 a doplněné podáním ze dne 19. listopadu 2018, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 č. j. 21 Co 287/2018-69 ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2018 č. j. 21 Co 287/2018-73. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále stěžovatelka namítala porušení principu rovnosti v právech resp. stejného rozhodování ve stejných věcech podle čl. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. dubna 2018 č. j. 24 C 300/2017-35 v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení ve výši 150 000 Kč rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 9 562,50 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 20 570 Kč.
3. Proti výroku o uložené povinnosti k zaplacení částky 9 562,50 Kč a proti navazujícímu výroku ohledně nákladů řízení podala odvolání žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Městský soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 9 562,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč. Poté Městský soud v Praze opravným usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, rozhodl o opravě prvního výroku rozsudku tak, že správně zní: Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 9 562,50 Kč s příslušenstvím.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že byla účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 135/2010, které začalo dne 22. listopadu 2010 a skončilo dne 1. března 2017. Stěžovatelka po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2015 sp. zn. 28 Co 406/2014, a to za stavu nevědomosti o budoucím dovolání pana Petra Fabiánka, podala žádost o odškodnění nepřiměřené délky řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku, zahájila stěžovatelka kompenzační řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 326/2015. V tomto řízení, které skončilo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2016 č. j. 11 Co 158/2016-103, byla stěžovatelka odškodněna pouze do 22. června 2016, přičemž dovolací řízení pokračovalo až do 1. března 2017. Stěžovatelka tedy uplatnila dne 31. března 2017 u žalované nárok na přiznání dalšího odškodnění za dobu od 22. června 2016 do 1. března 2017. Z důvodu, že žalovaná odmítla stěžovatelku odškodnit, podala stěžovatelka předmětnou žalobu.
5. Stěžovatelka očekávala, že bude odškodněna, když totožná situace nastala i v jiných kauzách, přičemž jedna z těchto kauz se týkala přímo stěžovatelky a požadovaná částka odpovídá algoritmu výpočtu z rozsudku týkajícího se odškodnění dosud neukončených řízení. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
6. Stěžovatelka namítala, že v případě napadeného rozhodnutí se jedná o prima facie a denegatio iustitiae a o extrémní exces, kdy závěry odvolacího soudu zjevně excesívním způsobem popírají základní principy práva demokratické země a rozhodnutí je extrémně nespravedlivým rozhodnutím. Napadené rozhodnutí je podle názoru stěžovatelky překvapivé, popírá princip právní jistoty a oprávněné očekávání stěžovatelky a je založeno na penalizaci stěžovatelky v podobě zamítnutí žaloby za to, že stěžovatelka využila oprávněného postupu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Městským soudem v Praze, vedenou v rovině práva podústavního.
11. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje jeho odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí.
12. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. V posuzované věci městský soud aplikoval ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jeho rozhodnutí vyplývá z provedených důkazů a je řádně odůvodněno. Za porušení právní jistoty přitom nelze považovat případy, kdy obecné soudy v jiných obdobných řízeních rozhodly jinak, neboť napadená rozhodnutí jsou právě výsledkem nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy).
13. Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu