ECLI:CZ:US:2019:1.US.3670.18.1
sp. zn. I. ÚS 3670/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti nezl. P. H., nezl. A. H., J. H. a P. H., všichni zastoupeni Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 104/2018-127 ze dne 15. 8. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 5, čl. 11 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o návrhu rodičů na schválení dispozice s finančními prostředky nezletilých dětí.
Z obsahu napadeného rozsudku a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím soudů nebylo vyhověno návrhu rodičů o schválení převodu finančních prostředků z účtu nezletilých dětí vedených u Expobank CZ, a. s., na účet jejich otce vedený u Moneta Money Bank a. s., odůvodněným zvýšením úrokové sazby. Zůstatek na účtu u každého ze synů (nar. 2008) byl 1 063 954,35 Kč. Soudy dospěly k závěru, že požadovaný převod na účet otce není v zájmu nezletilých, neboť finančním převodem by peněžní prostředky ztratily identifikaci každého nezletilého a nepodléhaly by režimu ust. §898 obč. zák., který představuje zákonnou pojistku, pokud jde o dispozice nezletilých dětí s jejich majetkem nad rámec běžného hospodaření.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítají, že nezletilým bylo odepřeno právo nakládat s jejich majetkem, přestože s navrhovanou majetkoprávní dispozicí vyslovili souhlas jak sami nezletilí stěžovatelé, tak i oba jejich zákonní zástupci. Úvahy odvolacího soudu, že by si snad nezletilí stěžovatelé, jako osoby, které dosud nemají plnou svéprávnost, nemohli a nebyli schopni vytvořit svůj vlastní názor na důsledky zamýšleného právního jednání nebo posoudit výhodnost podmínek úročení spořicích účtů u různých bankovních ústavů, považují stěžovatelé za exces. Nezletilí stěžovatelé jsou totiž dětmi mimořádně nadanými a jejich rozumová a volní vyspělost je již rozvinutá natolik, že bezpochyby mohou, ať již sami nebo s přispěním svých zákonných zástupců, vykonávat jednotlivá dílčí oprávnění, která vyvěrají z jejich vlastnického práva k bankovním vkladům. Právní regulace týkající se právního jednání nezletilých má sloužit primárně k jejich ochraně, nikoliv k tomu, aby nezletilé ekonomicky poškozovala.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy ve věci rozhodnout. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Podle soudů navrhované převody jmění nejsou v souladu se zájmy nezletilých, neboť tvrzení o aktuálně výhodnějším zúročení jejich finančních prostředků na účtu otce není způsobilé zvrátit skutečnost, že děti by navrhovaným postupem fakticky přišly o svůj výlučný majetek. Z jejich odůvodnění přitom jednoznačně vyplývá, že prioritním hlediskem při posuzování návrhu rodičů byl, v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, nejlepší zájem dítěte.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejích právního názoru, podle něhož nezletilí ve věku 10 let vědí sami, jak nejlépe mají se svým vlastním majetkem značné hodnoty disponovat a co je v jejich zájmu.
Soudy provedený výklad ustanovení §898 obč. zák., podle něhož k právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, přičemž nejde o běžné záležitosti nebo o záležitosti týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty, potřebují rodiče souhlas soudu, zcela odpovídá smyslu a účelu zákona. Úprava sleduje legitimní cíl ochrany práv dětí.
V projednávané věci je evidentní, že se s ohledem na výši částek nejednalo o běžnou záležitost. Schválením převodu finančních prostředků na účet otce by uložené finanční prostředky dětí ztratily charakter jejich osobního jmění, podléhajícího až do jejich zletilosti ochrannému režimu §898 obč. zák., a staly by se tak fakticky majetkem otce, který by s ním mohl neomezeně nakládat. Ústavní soud nijak nezpochybňuje přesvědčení rodičů, že by majetek dětí bez dohledu soudů spravovali lépe, avšak tento subjektivní náhled na věc nemůže eliminovat zákonnou ochranu dětí poskytovanou ust. §898 obč. zák. Ostatně rodiči zamýšleného účelu, tj. lepšího zúročení finančních prostředků, lze dosáhnout jejich převodem na jakýkoliv lépe úročený, ovšem opět vlastní účet dětí, spadající pod režim ust. §898 obč. zák. I z tohoto pohledu postrádá argumentace ústavní stížnosti ústavní rozměr.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Rozhodnutí soudů nelze považovat za projev svévole, zásah do rodičovské zodpovědnosti či za extrémně rozporná s principy spravedlnosti.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že, s ohledem odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, se výslovně nezabýval procesním postavením nezletilých stěžovatelů za situace, kdy jejich opatrovnice zastupující je v řízení u civilních soudů ústavní stížnost nepodala, neboť ústavní stížnost všech stěžovatelů nemohla být odmítnuta s jiným závěrem.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v r.
předseda senátu