ECLI:CZ:US:2019:1.US.3673.19.1
sp. zn. I. ÚS 3673/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2019 č. j. 1 KZV 58/2019-137 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality KŘPU ze dne 21. května 2019 č. j. KRPU-208491-468/TČ-2017-040080-POB, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2019, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a dále namítal porušení jeho vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o vydání motorového vozidla zn. BMW 116 oprávněné osobě D. P. z důvodu, že již ho není třeba k dalšímu řízení, nepřichází v úvahu jeho propadnutí nebo zabrání a není pochyb o právu jmenovaného na tuto věc. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce usnesením, taktéž napadeným ústavní stížností, jako nedůvodnou zamítl. Tato rozhodnutí byla vydána v trestní věci vedené na základě trestního oznámení na osobu M. H.
3. Předmětné motorové vozidlo patřilo D. P., který jej pronajal M. H., od něhož ho následně měl údajně koupit stěžovatel. K vydání vozidla došlo podle napadených rozhodnutí z toho důvodu, že vozidlo od počátku nepochybně patřilo D. P., přičemž okolnostmi věci byla vyvrácena domněnka, že stěžovatel byl v dobré víře, že M. H. byl oprávněn věc převést.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vydání motorového vozidla D. P. považuje za zásah do jeho ústavně zaručených základních práv. Vozidlo vydal policejnímu orgánu již téměř před rokem, od té doby stojí na místě a vzniká na něm škoda (ztrácí na hodnotě).
5. Podle názoru stěžovatele je jeho vlastnické právo k předmětnému motorovému vozidlu, které zakoupil jako nepodnikající fyzická osoba dne 18. 1. 2017 od M. H., jednoznačné. Pan M. H. vystupoval důvěryhodně a stěžovatel neměl v době koupě důvod se domnívat, že by s motorovým vozidlem bylo cokoliv v nepořádku. Za motorové vozidlo prodejci M. H. řádně zaplatil a následně opakovaně urgoval dodání zbývajících dokladů. V listopadu 2018 pak stěžovatel nalezl ve volně přístupné poštovní schránce plné moci s úředně ověřeným podpisem D. P. ke změně v registru vozidel, kdy na základě plné moci s úředně ověřeným podpisem bylo možné provést přepis automobilu i bez tzv. velkého technického průkazu. K vozidlu se choval jako jeho vlastník, a to až do jeho vydání policejnímu orgánu.
6. Stěžovatel má za to, že D. P. motorové vozidlo předal M. H. za účelem prodeje, o čemž svědčí i kupní smlouva uzavřená mezi nimi ze dne 24. 10. 2014, jež je založena v příslušném trestním spisu. Stěžovatel policejnímu orgánu zejména vytýká, že neměl vydávat vozidlo D. P. a měl je podle §80 odst. 1 trestního řádu, věty třetí, uložit do úschovy a odkázat jak stěžovatele, tak D. P. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle názoru stěžovatele není vůbec možné, aby policejní orgán s ohledem na velmi nestandardní postup D. P. neměl pochybnosti o vlastnickém právu k předmětnému motorovému vozidlu. Pro úplnost stěžovatel dodal, že jakékoliv protiprávní jednání v souvislosti s motorovým vozidlem odmítá a sám se naopak cítí být celou situací poškozen.
7. Závěrem stěžovatel pro úplnost uvedl, že mu bylo policejním orgánem odpíráno nahlédnutí do celého trestního spisu, čímž bylo zasaženo do jeho procesních práv. Zásahem dozorujícího státního zástupce pak došlo k nápravě a stěžovateli bylo policejním orgánem umožněno nahlédnout do celého trestního spisu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, pročež dospěl k závěru, že není opodstatněná.
10. Policejní orgán v napadeném usnesení stěžovateli vysvětlil, že v trestní věci byly rozšířeny či již zahájeny úkony trestního řízení pro podezření z trestného činu zpronevěra, kterého se měl dopustit M. H., jež si měl v době nejméně od 18. 5. 2018 do 4. 1. 2019 přisvojit motorová vozidla zn. Seat Altea, zn. VW GOLF Variant a zn. BMW 116 a způsobit tím škodu na majetku těchto motorových vozidel D. P. Bylo zjištěno, že majitelem vozidel VW GOLF Variant a BMW 116 je D. P. a M. H. tato vozidla nikdy nevlastnil a nebyl ani nijak jinak oprávněn s vozidly nakládat nebo je prodat. Ve věci tak existuje důvodné podezření, že předmětná vozidla byla získána trestnou činností M. H. a stěžovatel se pokusil formou pomoci tato vozidla pro M. H. zpeněžit. Proto policejní orgán žádost stěžovatele o vrácení předmětných vozidel zamítl jako nedůvodnou.
11. Státní zástupce pak konstatoval, že v roce 2014 uzavřel D. P. (prodávající) s M. H. (kupující) písemnou kupní smlouvu na předmětné vozidlo zn. BMW 116. Smlouva obsahuje tzv. výhradu vlastnictví a její platnost a účinnost je vázána na úplné zaplacení kupní ceny. Jelikož M. H. kupní cenu neuhradil, nestal se podle smlouvy nikdy vlastníkem vozidla s možností jej zcizit. D. P. k tomu sdělil, že vozidlo předal M. H. za účelem prodeje třetí osobě a následného zisku, k tomu proč uzavíral kupní smlouvu, se nedokázal vyjádřit. Podle tvrzení D. P. však M. H. svému závazku nedostál a po výzvě mu nedal ani vozidlo, ani z případného prodeje utržené finanční prostředky. Stěžovatel pak předmětné vozidlo od M. H. převzal za situace, kdy byl jako vlastník v dokladech k vozidlu veden D. P., a to bez písemné smlouvy, jen s malým technickým průkazem a bez plné moci potřebné k přepisu. I když je stěžovatel podnikatel v oboru prodeje motorových vozidel a jsou tak na něj kladeny vyšší nároky na obezřetnost, a věděl, že vlastníkem vozidla je podle malého technického průkazu D. P., toho nijak nekontaktoval, ačkoliv se to za dané situace nabízelo. Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že stěžovatel přinejmenším měl vědět a mohl předpokládat, že M. H. nemá potřebné oprávnění k prodeji nebo jinému nakládání s vozidlem a přesto jej od něj zakoupil/převzal. Nemohl tak jednat v dobré víře, jak tvrdí.
12. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Předmětem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry učiněnými policejním orgánem a státním zástupcem. Ústavní soud ověřil, že orgány činné v trestním řízení se celou věcí stěžovatele náležitě zabývaly, vypořádaly se s důvody zákonné úpravy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
13. K upozornění stěžovatele na porušení jeho práva na spravedlivý proces v souvislosti s nahlížením do spisu lze jen poznamenat, že sám stěžovatel uvedl, že došlo k nápravě zásahem dozorujícího státního zástupce. Tvrzené pochybení tak netrvá a nemělo ani žádný vliv na nyní napadená rozhodnutí.
14. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, uvedenou v jeho ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
15. Ústavní soud současně připomíná, že usnesení o vrácení věci podle §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní povahu, a tudíž kdokoli, kdo tvrdí své právo k věci, jej může uplatnit v občanského soudním řízení [nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13 (N 41/76 SbNU 553)].
16. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud porušení tvrzených základních práv stěžovatele neshledal, posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí a bez prodlení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu