ECLI:CZ:US:2019:1.US.368.19.1
sp. zn. I. ÚS 368/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti O. A., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2018 č. j. 101 Co 216/2018-991 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 14. prosince 2017 č. j. 0 P 267/2015-843, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavnímu soudu byla dne 29. ledna 2019 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které navrhoval podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2018 č. j. 101 Co 216/2018-991 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 14. prosince 2017 č. j. 0 P 267/2015-843 ve výroku I. a II. Podle tvrzení stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k zásahu do jeho základních práv, a to do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na rodinný život a práva na péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a do práv zaručených v čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 14. prosince 2017 č. j. 0 P 267/2015-843 ve věci o úpravu styku, úpravu péče a o výkon rozhodnutí o nezletilou dceru v napadených výrocích bylo rozhodnuto tak, že se zamítá návrh stěžovatele na svěření nezletilé do jeho péče (výrok I.) a byl upraven styk stěžovatele s nezletilou, a to každý lichý týden od čtvrtka po ukončení školní výuky, do neděle 18:00 hodin (výrok II.). Další výroky se týkaly prázdninových styků nezletilé s otcem (výroky III. až VII.), místa předávání nezletilé (výrok VIII.), zastavení řízení o návrhu stěžovatele na výkon rozhodnutí styku (výrok IX.) a nákladů řízení (výrok X.).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba rodiče. Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 16. října 2018 č. j. 101 Co 216/2018-991 tak, že rozsudek soud prvního stupně v napadeném rozsahu ve výrocích II., III., IV., V., VI., VII. a VIII. změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou a) v každém lichém týdnu v kalendářním roce vždy od pátku od 13:00 hodin do pondělí do 7:30 hodin a dále pod písm. b) až e) upravil styk stěžovatele o školních jarních prázdninách, o školních velikonočních prázdninách, v období letních (hlavních) prázdnin a v období vánočních školních prázdnin (výrok I.), dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ve výroku I. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy zcela nesprávně zjistily skutkový stav, napadená rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování a nesledovala legitimní cíl, a to nejlepší zájem dítěte. Nezletilá je podle tvrzení stěžovatele matkou za přispění napadených soudních rozhodnutí izolována nejen od něj, ale i od svých sourozenců, se kterými má skvělý vztah a je žádoucí, aby tento vztah byl nejen udržen, ale i rozvíjen. Stěžovatel má za to, že pokud neexistují objektivní a zásadní překážky pro střídavou péči, není důvod od této formy ustupovat. K tomu je ve světle nových okolností toho názoru, že jeho výlučná péče se jeví být lepším řešením pro nezletilou, než péče střídavá, a to zejména s ohledem na věk nezletilé a potřebu vybudovat pevné sociální vazby a upevňovat její postavení v rámci jeho rodiny.
5. Stěžovatel má za to, že oba ve věci rozhodující soudy zcela opomenuly, že nezletilá není ve věku, který by automaticky umožnoval přejímat přání dítěte, jako zásadní argument proti změně péče. Odvolacím soudem uvedená argumentace o tom, že musí přihlédnout k přání dítěte, je pak podle názoru stěžovatele v tomto konkrétním případě nedostatečná, přeceněná a nedůvodná.
6. Stěžovatel zdůraznil, že v roce 2015 byla u nezletilé zjištěna vývojová koordinační porucha, přičemž matka žádné rehabilitační cvičení s nezletilou neprováděla, neprovádí a ani jeho provádění neumožňuje. Tvrzení stěžovatele, že matka není v porovnání se stěžovatelem schopna zajistit potřeby nezletilé (navíc na úrovni, jako je schopen zajistit stěžovatel), oba soudy nijak nereflektovaly (kromě obecného odmítnutí takové argumentace). Jeho žádost o detailní nezávislé vyšetření nezletilé dětským klinickým psychologem soud prvního stupně opakovaně zamítl pro nadbytečnost a tento návrh nebyl vyslyšen ani soudem odvolacím, a to bez relevantní protiargumentace v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud navíc stěžovateli podle jeho názoru zcela bezdůvodně sebral i den navíc a přidal mu pouze jednu noc - z neděle na pondělí, čímž navíc přinutil stěžovatele vždy strávit uvedený den a noc v P., neboť stěží by nezletilou převážel v brzkých ranních, resp. ještě nočních hodinách do školy vzdálené více než 150 km tak, aby v čase určeném soudem ve škole byla. K tomu odvolací soud ani nijak neodůvodnil absenci úpravy styku o podzimních prázdninách.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a v napadených rozhodnutích neshledal žádné vady, které by zakládaly porušení některého namítaného ústavně zaručeného práva stěžovatele.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
10. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
11. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
12. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
13. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.
14. Soud prvního stupně s ohledem na zájem nezletilé (podle níž se cítí doma především u matky) zamítl návrh stěžovatele na svěření do jeho výlučné péče a rozhodl o styku, který je v širším rozsahu a to, aby s ním nezletilá mohla nadále rozvíjet citové vazby a vztahy, a to i ke svým polorodým sourozencům a přítelkyni stěžovatele a jejímu synovi. Tvrzení stěžovatele, že by matka zanedbávala péči o nezletilou, nebylo prokázáno.
15. Odvolací soud doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně a po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání matky i stěžovatele jsou částečně důvodná. Odvolací soud neshledal, že by od posledního rozhodnutí o úpravě poměrů nastaly na straně účastníků řízení změny, odůvodňující potřebu změny dosavadního rozhodnutí. Pokud jde o návrh stěžovatele na střídavou péči, odvolací soud dovodil, že s ohledem na vzdálenost bydliště rodičů by nezletilá musela navštěvovat dvě základní školy s tím, že v současné době by toto řešení bylo pro ni neúměrnou zátěží. K návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do jeho výlučné péče zkoumal odvolací soud všechna 4 kritéria na straně obou rodičů, a to existenci pokrevního pouta, míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, schopnosti daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a přání dítěte. Důvody pro změnu poměrů nezletilé, pro její svěření do výlučné péče stěžovatele, ani pro její svěření do střídavé péče rodičů, neshledal. K návrhu matky o omezení styku nezletilé se stěžovatelem odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť původně upravený styk by neúměrně zasahoval do školní výuky nezletilé, která by musela být každý druhý pátek ze školy omlouvána, zameškané učivo by si pak musela doplňovat a zameškala by i čtvrteční volnočasové aktivity, na které se těší.
16. Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že odvolací soud neodůvodnil absenci úpravy styku o podzimních prázdninách. Podzimní prázdniny bývají tradičně na konci října, navazují na Den vzniku samostatného Československa a trvají 2 dny. S ohledem na rozsah úpravy styku stěžovatele s nezletilou a to, že stěžovatel nijak nekonkretizoval, že by mu skutečnost, že styk o podzimních prázdninách nebyl upraven, nějak bránila ve výkonu jeho rodičovské péče, Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci případné pochybení obecného soudu mohlo představovat "kvalifikovanou vadu" takové intenzity, že by mohlo zasáhnout některé stěžovatelovo ústavně chráněné právo, jež by ospravedlňovalo kasační rozhodnutí Ústavního soudu. Jestliže totiž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Přezkum z pohledu zásad spravedlivého procesu je limitovaný a především pro něj platí, že pouhá (podústavní, věcná nebo procesní) "nesprávnost" není jeho referenčním kritériem (srov. usnesení ze dne 19. července 2007 sp. zn. II. ÚS 1454/07 a ze dne 16. září 2014 sp. zn. II. ÚS 1684/14).
17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a polemizuje se závěry, ke kterým soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
18. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
19. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu