ECLI:CZ:US:2019:1.US.3707.18.1
sp. zn. I. ÚS 3707/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TRADO-BUS, s.r.o. Průmyslová 159, Třebíč, zastoupené JUDr. Michalem Lorencem, advokátem se sídlem Žerotínova 1132/34, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 10 As 331/2017-104, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, č. j. 29 Af 17/2016-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 11. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V rámci řízení vedeného Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") pod sp. zn. ÚOHS-V131/2014/VZ byla projednávána žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku kaucí (vč. úroků) složených stěžovatelkou v souvislosti se správními řízeními vedenými Úřadem pod sp. zn. ÚOHS-S362/2013/VZ a sp. zn. ÚOHS- S407/2013/VZ (později Úřadem spojenými do jednoho řízení sp. zn. ÚOHS-S362,S407/2013/VZ) ohledně přezkoumání úkonů zadavatele Jihomoravského kraje, "Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci IDS JMK - oblast Jihovýchod". Veřejná zakázka byla rozdělena na 20 částí a stěžovatelka podala nabídku na části 1 až 7 Veřejné zakázky.
S podáním návrhu, na jehož základě bylo Úřadem zahájeno řízení sp. zn. ÚOHS- S362/2013/VZ, směřujícího proti vyloučení stěžovatelky z účasti v zadávacím řízení na veřejnou zakázku (návrh I.) stěžovatelka složila u Úřadu v souladu s ustanovením §115 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy účinném znění (dále jen "ZVZ"), kauci ve výši 100 000 Kč, neboť dle svého názoru nemohla stanovit celkovou nabídkovou cenu za celou dobu plnění veřejné zakázky, resp. příslušných částí veřejné zakázky (mj. z toho důvodu, že v době podání nabídek na veřejnou zakázku nebyl znám přesný rozsah zadavatelem požadovaného plnění - počet kilometrů dopravního výkonu), a tedy dle jejího názoru nebylo možné stanovit kauci ve výši 1 % z této (neznámé) celkové nabídkové ceny za celou dobu plnění veřejné zakázky, resp. jejích příslušných částí. Po zahájení správního řízení úřad vyzval stěžovatelku k doplacení kauce do maximální zákonem povolené výše kauce, tj. k doplacení částky 1 900 000 Kč. Byť stěžovatelka s postupem Úřadu nesouhlasila a nepokládala jej za správný a souladný se zákonem, z důvodu procesní opatrnosti kauci doplatila.
Následně se stěžovatelka obrátila na Úřad s druhým návrhem na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (návrh II.), tentokrát v souvislosti s výběrem nejvhodnějších nabídek na veřejnou zakázku, resp. její příslušné části (řízení vedené Úřadem pod sp. zn. ÚOHS- S407/2013A/Z). Stěžovatelka předpokládala, že v tomto případě nebude třeba hradit kauci Úřadu vůbec, když ve vztahu k téže veřejné zakázce již byla z její strany jednou kauce uhrazena (s prvním návrhem na přezkoumání úkonů zadavatele - vyloučení stěžovatelky ze zadávacího řízení), nicméně Úřad opětovně uhrazení kauce vyžadoval a znovu v nejvyšší zákonem povolené výši 2 000 000 Kč.
V souvislosti s jednou veřejnou zakázkou tak byla stěžovatelka nucena - chtěla-li se domoci svého práva na přezkum úkonů zadavatele u Úřadu a přip. soudů - složit kauce v celkové výši 4 000 000 Kč, přestože byla a je přesvědčena, že pro úhradu kauce v maximální výši nebyly splněny zákonné podmínky, natož pak nebylo důvodu a zákonné opory proto, aby tak vysoká kauce byla v souvislosti s veřejnou zakázkou složena dvakrát. Dle stěžovatelky měla být z její strany složena kauce pouze jednou, a to za podání prvního návrhu směřujícího proti jejímu vyloučení z účasti v zadávacím řízení na veřejnou zakázku, s ohledem na nemožnost stanovení celkové ceny za plnění veřejné zakázky měla být složena kauce ve výši 100 000 Kč.
Poté, co Úřad ve správním řízení rozhodl o návrzích stěžovatelky tak, že pro části 1 a 3 až 7 veřejné zakázky řízení pro údajnou bezpředmětnost zastavil a ve vztahu k části 2 veřejné zakázky první návrh stěžovatelky zamítl, Úřad stěžovatelce vrátil pouze část uhrazené kauce ve výši 2 000 000 Kč. Zbylou část složené kauce, rovněž 2 000 000 Kč si ponechal, aniž by stěžovatelce svůj postup při vrácení jakkoli odůvodnil.
Uvedenému postupu se stěžovatelka bránila správní žalobou, která však byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, č. j. 29 Af 17/2016-183, zamítnuta. Následně podaná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 10 As 331/2017-104, zamítnuta.
Proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka předmětnou ústavní stížností, v níž nesouhlasí s tím, jak správní orgán a následně i obecné soudy aplikovaly ustanovení §115 odst. 1 ZVZ. Nesouhlas stěžovatelky směřuje jak proti samotnému stanovení výše kauce, tak i proti počtu návrhů, jejichž podání je kryto složením jedné kauce.
Stěžovatelka je přesvědčena, že dle ustanovení §115 odst. 1 ZVZ byla povinna složit v souvislosti s návrhem 1 kauci ve výši 100 000 Kč a že v souvislosti s návrhem 2 již neměla povinnost skládat kauci vůbec. Podle stěžovatelky je výklad ustanovení §115 odst. 1 ZVZ provedený obecnými soudy příliš extenzivní a rozporný s principem in dubio pro libertate. Není možné, aby zadavatelé veřejných zakázek formulací zadávacích podmínek fakticky stanovovali výši kauce. V řízení před úřadem musí navrhovatelé a zadavatelé vystupovat v rovné pozici.
Z ustanovení §115 odst. 1 ZVZ vyplývá, že "S podáním návrhu je navrhovatel povinen složit na účet Úřadu kauci ve výši 1 % z nabídkové ceny navrhovatele za celou dobu plnění veřejné zakázky, nejméně však ve výši 50 000 Kč, nejvýše ve výši 2 000 000 Kč. V případě, že není možné stanovit nabídkovou cenu navrhovatele nebo že nabídková cena, která je předmětem hodnocení, je při zadávání rámcové smlouvy stanovena pouze jako cena za jednotku plnění nebo v případě návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy je navrhovatel povinen složit 100 000 Kč. ".
Stěžovatelka je toho názoru, že výše kauce měla být stanovena s ohledem na to, že nabídkovou cenu není možné stanovit (oporu pro svůj názor stěžovatelka čerpá z důvodové zprávy k ZVZ). Stěžovatelka je toho názoru, že vzhledem k možnému navýšení objemu přepravy o 20 - 25% je skutečná potřeba zadavatele natolik nejistá, že zde není důvod, aby uchazeč byl povinen hradit kauci ve výši, která pravděpodobně nebude odpovídat profitu, který je schopen získat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže vysvětlila důvody, které ji vedou k závěru, že výpočet výše kauce, aplikovaný ze strany správního orgánu a obecných soudů, není správný.
Stěžovatelka rovněž vyjádřila svůj nesouhlas s tím, že jí byla v souvislosti se shora uvedenými řízeními vyměřena druhá kauce ve výši 2.000.000 Kč. Správní orgán měl pochybit, když nutil stěžovatelku u téže veřejné zakázky u jednoho a téhož porušení zákona, skládat dvě kauce. Pokud se jedno a totéž porušení zákona zadavatelem projeví ve dvou či více úkonech, měla by být hrazena pouze jedna kauce.
Z výše vyložených důvodů mělo dojít v řízeních před orgány státní moci k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 2, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatelka toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
V projednávané věci vznesla stěžovatelka celou řadu námitek, jimiž se snažila zpochybnit závěry obecných soudů, týkající se jak stanovení výše kauce, tak i procesních situací, kdy ke stanovení kauce dochází. Ústavní soud konstatuje, že námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení její věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
Podle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy s ústředními námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, byť ne se závěrem, který stěžovatelka očekávala. Samotný jiný právní názor účastníka řízení však ještě neznamená protiústavnost napadených rozhodnutí. Jak Krajský soud v Brně, tak i Nejvyšší správní soud ve svých odůvodněních uvedly důvody, pro které mají za to, že v projednávaném případě jsou dány rozhodující vstupy pro stanovení nabídkové ceny natolik určitě, aby na jejich základě bylo lze stanovit konkrétní nabídkovou cenu. Pokud stěžovatelka zastává na způsob stanovení nabídkové ceny jiný právní názor, není úkolem Ústavního soudu, aby závěry obecných soudů v tomto směru jakkoli přehodnocoval. V projednávané věci se jedná typicky o věc obecných soudů a je především na nich, aby vyložily ustanovení §115 odst. 1 ZVZ a aplikovaly ho na daný případ. To se také stalo, když soudy vzaly v potaz počet kilometrů předpokládaného ročního výkonu, jednotkovou cenu za 1 vozokilometr a maximální možné navýšení ročního výkonu.
Pokud stěžovatelka namítá, že v projednávané věci měla být stanovena pouze jedna kauce, lze zcela odkázat na odůvodnění Nejvyššího správního soudu, který se touto námitkou zabýval. Namítá-li stěžovatelka, že v předmětném případě se jedno a totéž porušení zákona projevilo ve dvou úkonech a tudíž by měla skládat pouze jednu kauci, z ustanovení §114 a §115 ZVZ vyplývá, že skládání kauce je vázáno na podání samotného návrhu a nikoliv na důvody, které k podání návrhu vedly.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu