ECLI:CZ:US:2019:1.US.3716.19.1
sp. zn. I. ÚS 3716/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupené Martinem Buřičem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/56, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 4750/2018-321 ze dne 21. 8. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 86/2018-269 ze dne 3. 5. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 7 C 277/2014-205 ze dne 11. 9. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Kolíně vyslovil neúčinnost darovací smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a jejím synem vůči žalobci (správci konkurzní podstaty úpadce SILVESTR pneu, s.r.o.), na jejímž základě stěžovatelka nabyla vlastnické právo k bytové jednotce v katastrálním území Kolín, blíže specifikované ve výroku I. uvedeného rozsudku. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutí soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy patřičně nezohlednily tu skutečnost, že v daném případě jednal její syn v rámci ohledů slušnosti i mravního závazku. Vzhledem k tomu, že byl syn odsouzen a měl nastoupit do výkonu trestu, cítil svou morální povinnost a považoval za slušné vrátit nemovitost zpět své matce, která ji předtím na něj v roce 2003 převedla. Soudy zde dle jejího názoru pochybily i tím, že neprovedly některé jí navržené důkazy, které by byly její tvrzení doložily. Stěžovatelka dále zdůraznila, že bude-li nemovitost v probíhajícím exekučním řízení vydražena, ocitne se bez bydlení. Rozhodnutí soudů jsou vůči její osobě krutá a bezohledná. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že by se soudy ve svých rozhodnutích dopustily extrémního excesu nebo jiného vážného pochybení, anebo že by vůči stěžovatelce postupovaly nepřiměřeně tvrdě či bezohledně. Soudy srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, z čeho usoudily na vědomost stěžovatelky o dluzích syna. Byla to ostatně především její vlastní výpověď, z níž soudy učinily předmětný skutkový závěr, který byl dalšími v řízení provedenými důkazy již jen potvrzen (viz str. 9 - 10 rozsudku nalézacího soudu). Za této situace bylo nadbytečné, aby byl soud stěžovatelčin účastnický výslech opakoval či aby doplňoval dokazování výslechem jejího syna. Soudy rovněž přiléhavě zdůvodnily, proč stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ani ohledně své obrany, že šlo o plnění, kterým mělo být vyhověno mravnímu závazku, resp. ohledům slušnosti (srov. str. 9 in fine rozsudku okresního soudu či bod 17 rozsudku krajského soudu). V ústavně právní rovině skutkové i právní závěry, na nichž napadená rozhodnutí spočívají, obstojí. V podrobnostech lze na rozhodné vývody soudů zcela odkázat.
Namítá-li stěžovatelka nepříznivý dopad napadených rozhodnutí v podobě možného prodeje bytové jednotky v exekuční dražbě a ocitnutí se bez obydlí, Ústavní soud podotýká, že zvažování těchto důsledků není součástí řízení o žalobě na neúčinnost právního jednání. Možné nepříznivé důsledky plynoucí z úspěšné žaloby mohou být zohledněny až v případném vykonávacím, resp. exekučním řízení.
Vlastnické právo k dané bytové jednotce tíží věcné břemeno spočívající v právu doživotního bydlení, zřízeném ve prospěch stěžovatelky a ta má tedy k ochraně svých práv a zájmů prostor před exekučním soudem. Stěžovatelka v dané fázi není nevyhnutelně vystavena vizi, že bude muset předmětnou bytovou jednotku opustit či ji sdílet s druhými. Obava stěžovatelky ze ztráty bydlení, jakkoli je lidsky pochopitelná, je ještě předčasná. S ohledem na všechny tyto skutečnosti nemohl Ústavní soud dospět k závěru o nepřiměřené tvrdosti či bezohlednosti soudů, které vydaly napadená rozhodnutí.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z téhož důvodu nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, o čemž Ústavní soud zejména s přihlédnutím k rychlému vyřízení věci nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu