ECLI:CZ:US:2019:1.US.3745.18.1
sp. zn. I. ÚS 3745/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Zdrubeckého, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018 č. j. 25 Cdo 2675/2018-132 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018 č. j. 25 Co 21/2018-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl zavázán k zaplacení částky 104 928 Kč s příslušenstvím, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud nezákonným výkladem §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a úpravy promlčení porušil jeho právo na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu vytýká přílišný formalismus. Pokud předchozím rozhodnutím ve věci bylo evidentně porušeno právo dovolatele, které je zakotveno v některém z ústavních předpisů (např. právo na spravedlivý proces), neměl by Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítnout, a to ani z důvodu, že jsou jeho námitky podle Nejvyššího soudu nedostatečně odůvodněné.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení projednávané věci je klíčové, že stěžovatel v dovolání nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. jeho obligatorní náležitost. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z připojeného dovolání, v němž stěžovatel pouze uvedl, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, čímž splňuje podmínku přípustnosti podle ust. §241a odst. 1 o. s. ř. a je v souladu s ustanovením §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Následně stěžovatel jen rekapituluje skutkový a procesní stav věci a předkládá polemiku s právními závěry odvolacího soudu. Stěžovatel tedy pouze obecně citoval jeden z možných důvodů přípustnosti dovolání podle ust. §237 o. s. ř., aniž jakkoliv specifikoval, při řešení které hmotněprávní otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nelze tedy ani dovodit, které řešení hmotněprávní otázky dovolatel zpochybňuje.
Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že v něm stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž povinné zastoupení advokátem je mj. vyžadováno proto, aby se advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a uvedl, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že Nejvyšší soud k posouzení dovolání přistoupil formalisticky. Pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Uvedený nedostatek náležitostí dovolání má přitom procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozhodnutí krajského soudu. Za situace, kdy stěžovatel uplatnil dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/18, III. ÚS 1210/18, I. ÚS 247/18, III. ÚS 3808/17, III. ÚS 3309/18, III. ÚS 2494/18 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu