ECLI:CZ:US:2019:1.US.3762.18.1
sp. zn. I. ÚS 3762/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Miroslava Bartoše, zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem, se sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018 č. j. 25 Cdo 1353/2018-285 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2017 č. j. 17 Co 255/2017-253, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České pojišťovny a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. listopadu 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně navrhoval, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost, případně per analogiam právní moc rozhodnutí soudu odvolacího ve výroku I. a rozhodnutí soudu dovolacího.
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal po žalované České pojišťovně a. s. (dále jen "vedlejší účastnice řízení"), zaplacení částky 549 696 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby částky 338 883 Kč s úrokem z prodlení ode dne 13. června 2007 jako pojistného plnění podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli měla být při dopravní nehodě dne 11. března 2007, při které se střetlo vozidlo stěžovatele tovární značky Mercedes s vozidlem řízeným Petrem Němcem, který byl viníkem dopravní nehody, způsobena škoda na jeho vozidle. Stěžovatel se domáhal zaplacení žalované částky jako pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla s tím, že částka 310 187 Kč odpovídá nákladům na opravu poškozeného vozidla, částka 6 157 Kč odpovídá nákladům na demontáž poškozené části vozidla a částka 22 539 Kč je tvořena náklady vynaloženými stěžovatelem na zapůjčení náhradního vozidla.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. března 2017 č. j. 18 C 68/2009-216 uložil vedlejší účastnicí řízení povinnost žalovanou částku 338 883 Kč s úrokem z prodlení ode dne 12. března 2007 stěžovateli zaplatit, a to společně s přiznanými náklady řízení ve výši 221 466 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala vedlejší účastnice řízení odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. října 2017 č. j. 17 Co 255/2017-253 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé ohledně částky 214 344 Kč změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), co do úroku z prodlení z částky 338 883 Kč od 12. března 2007 do 12. června 2007 rozsudek ve výroku I. zrušil (výrok II.) a ve výroku I. o věci samé co do částky 22 539 Kč s úrokem z prodlení z částky 338 883 od 13. června 2007 do 2. ledna 2008 a z částky 236 883 Kč od 3. ledna 2008 do zaplacení a ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že skutečné výši škody způsobené poškozením vozidla odpovídá částka 102 000 Kč.
5. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. srpna 2018 č. j. 25 Cdo 1353/2018-285 podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť uplatněné dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se podanou žalobou domáhal náhrady škody za tzv. restituci in integrum, tedy požadoval náhradu za opravu vozidla. Mezitímním rozsudkem ve věci bylo rozhodnuto o tom, že nárok je opodstatněný. V dalším průběhu řízení se již řešila právní otázka náhrady škody společně s její výší a opodstatněností účelnosti uvedení poškozeného vozidla do původního stavu. Stěžovatel si je vědom, že náhrada škody uvedením do původního stavu není bezbřehá, nicméně nákladovost opravy a náhrada škody je podle jeho názoru zcela přiměřená.
7. Stěžovatel má za to, že oba ve věci rozhodující soudy v napadených rozhodnutích nesprávně vyložily právo a nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu k dané problematice včetně nálezů ze dne 6. června 2017 sp. zn. II. ÚS 155/16 (N 95/85 SbNU 601) a ze dne 11. června 2014 sp. zn. I. ÚS 1902/13 (N 120/73 SbNU 849). Stěžovatel v pozici poškozeného neměl de facto na výběr a vozidlo byl nucen opravit a neměl žádné podklady v důsledku zavinění vedlejší účastnice řízení, ze kterých by mohl dovozovat neúčelnost opravy.
8. Městskému soudu v Praze stěžovatel vytýkal, že nesplnil procesní předpoklady pro možnost odvolacího soudu odchýlit se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť nezopakoval výslech svědků a znalců za situace, kdy měl za to, že lze dospět na základě provedených důkazů k jiným skutkovým zjištěním. Za situace, kdy odvolací soud neprovedl výslech znalců, nesplnil předpoklady pro změnu rozsudku soudu prvního stupně a porušil tak právo stěžovatele na spravedlivý proces.
9. Podle názoru stěžovatele pak z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání není zřejmé, z jakého důvodu se dovolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu a setrval na právním názoru vysloveném ve svých dřívějších kasačních rozhodnutích v podobné věci a z tohoto důvodu odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud se podle tvrzení stěžovatele taktéž vůbec nezabýval procesně právní otázkou postupu odvolacího soudu, v důsledku čehož došlo k porušení práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření účastníků řízení
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. prosince 2018 uvedl, že stěžovatel sice v obecné rovině namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na vlastnictví, avšak blíže nespecifikuje, jak konkrétně měl dovolací soud tato jeho práva porušit. S námitkami, které stěžovatel vznáší, se Nejvyšší soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad rámec toho, co již dovolací soud uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, lze vést, že předmětem zkoumání Ústavního soudu nemůže být otázka, co bylo stěžovateli "upřeno" vedlejší účastnicí řízení, nýbrž pouze soulad napadeného soudního rozhodnutí s ústavním pořádkem. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat správnost zjištění skutkového stavu, včetně určení ceny poškozeného vozidla. Odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu je podle názoru Nejvyššího soudu nepřípadný, neboť v těchto nálezech Ústavní soud řešil jinou problematiku než v dané věci. Z této ani jiné judikatury neplyne, že by v případě, že náklady na opravu poškozené věci výrazně přesáhnou obvyklou cenu věci před poškozením (a oprava se tudíž ukáže neúčelnou), měl poškozený právo na náhradu těchto nákladů, byť je skutečně vynaložil. Tvrzenou procesní vadu (odklon odvolacího soudu od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování) se dovolací soud nezabýval z důvodu v jeho usnesení uvedeného, přičemž ani z tvrzení stěžovatele není zřejmé, zda rozhodnutí odvolacího soudu je touto vadou skutečně postiženo. Podle názoru dovolacího soudu není ústavní stížnost proti jeho usnesení opodstatněná, a proto navrhl, aby byla (pokud nebude odmítnuta) zamítnuta.
12. Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 2. ledna 2019 zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku a setrval na závěrech v něm uvedených.
V.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení
13. Česká pojišťovna a. s., jako vedlejší účastnice řízení, ve vyjádření ze dne 14. ledna 2019 uvedla, že podle jejího názoru je první námitka stěžovatele směřující k porušení práva vlastnit majetek, tak jak je odůvodněna, zcela nevěcná a míjí se s podstatou sporu. Druhá námitka směřující k porušení práva na spravedlivý proces je pak nedůvodná.
14. K otázce zásahu do vlastnických práv stěžovatele vedlejší účastnice řízení poukázala na to, že stěžovatel podal žalobu, kterou se domáhal uhrazení částky ve výši 521 000 Kč, přičemž v žalobě tvrdil, že jde o náklad na opravu vozidla, jehož výši měl údajně stanovit likvidátor vedlejší účastnice řízení. V průběhu řízení se ukázalo, že tomu tak nebylo a částka 521 000 Kč byla pouze uvedena mobilním technikem do zápisu o poškození vozidla, vyhotoveném dne 20. března 2007 při prohlídce poškozeného vozidla. V průběhu řízení bylo navíc zjištěno a vedlejší účastnicí řízení doloženo, že poškozené vozidlo prošlo před nehodou devastačním poškozením (požárem) a patrně následnou opravou neznámého způsobu a kvality. S ohledem na průběh řízení se ukázalo, že stěžovatel tyto skutečnosti musel znát. Požár vozidla byl uveden v nabývacím titulu a o opravě sám stěžovatel následně tvrdil, že ji provedl příbuzenskou svépomocí. Je zjevné, že tyto okolnosti při ohlášení pojistné události vedlejší účastnici řízení zatajil.
15. Podle tvrzení vedlejší účastnice řízení stěžovatel v průběhu řízení ani netvrdil ani neprokazoval, že by věc uvedl do původního stavu. Až v samotné ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vozidlo po havárii opravil. Z hlediska práva, ale i obecné logiky nemá smysl se dovolávat nároku, jehož podstatou je výše nákladu, který by vznikl, pokud by se něco stalo, ale to něco se přitom nestalo a stát nemohlo, jak je v tomto případě, kdy oprava provedena nebyla, zjevné. Uznání pouze podílové škody odvolacím soudem je podle názoru vedlejší účastnice řízení namístě. V této souvislosti vedlejší účastnice řízení zdůraznila, že jediný důkaz, který měl doložit cenu předpokládané následné opravy, ke které ovšem nedošlo, byl znalecký posudek ing. Tyla ze dne 8. ledna 2017, který současně tvrdil, že vozidlo je totálně zničené. Podle stávajícího práva má poškozený právo volby pouze tehdy, pokud je slovy zákona "dobře možné" (§2951 občanského zákoníku) uvedení do původního stavu provést. Slova "dobře možné" pak nepochybně naplněna nejsou, pokud sám posudek předložený stěžovatelem tuto možnost vyvrací a škodu označuje jako totální zničení věci.
16. Souzený skutkový stav sice podléhá starému občanskému zákoníku, ale vedlejší účastnice řízení poukazuje na to, že současná podoba občanského práva, včetně její citace, je reflexí nedostatků staré podoby občanského práva, které potlačovalo možnost naturální restituce. Z ústavně právního hlediska nemůže obstát ani tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastnice řízení delší dobu neplnila svoji likvidační povinnost a stěžovatel byl zbaven práva volby. Předně je třeba zdůraznit, že prodlení mělo oporu v právu a skutkovém stavu, protože proti stěžovateli a původci dopravní nehody bylo vedeno trestní stíhání pro pojistný podvod, jehož skutkem měla být právě pojistná událost. Prodlení v likvidaci události navíc v právu zakládá předvídanou sankci, kterou je sankční úrok z prodlení, a nikoliv fikci vzniku jiného nároku. Stěžovatel si opatřil během řízení posudek, který doložil, že vozidlo bylo totálně zničeno. Nic mu nebránilo si takové zjištění učinit dříve. Majetkové právo, které bylo stěžovatelem uplatněno, bylo řádně zváženo a bylo podle tvrzení vedlejší účastnice řízení rozhodnuto způsobem, který nijak nevybočuje z ústavněprávních mantinelů možných výkladů práva.
17. K otázce porušení práva na spravedlivý proces vedlejší účastnice řízení připouští, že tato kauza má určité trestněprávní přesahy, nicméně má za to, že nelze do civilního řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, vnášet požadavky řízení trestního, když podle námitek vznesených stěžovatelem, odvolací soud neopakoval dokazování v takovém potřebném rozsahu podle procesní úpravy, aby mohl dospět k jiným skutkovým závěrům. Vedlejší účastnice řízení má za to, že odvolací soud postupoval zcela v intencích zákona. Pro úplnost pak vedlejší účastnice uvedla, že Ing. Tyl má od 24. května 2017 pozastaveno oprávnění ke znalecké činnosti, tudíž v říjnu 2017, kdy rozhodoval odvolací soud, by ani jako znalec vyslechnut být nemohl.
18. Současně je podle názoru vedlejší účastnice řízení třeba odmítnout tvrzení stěžovatele, že soud druhého stupně zásadně posunul skutkový stav a hodnotil jej odlišně. V této souvislosti zdůraznila, že odvolací soud v podstatě pouze korigoval právní hodnocení skutkového stavu, a to z pozice úhrady ceny nemožné opravy na cenu rozdílovou. Vyšel přitom z obou znaleckých posudků, přičemž vycházel z toho, který posuzoval věc tak, jak ji právo požaduje posoudit. Podle tvrzení vedlejší účastnice řízení nepředstavuje postup odvolacího soudu žádné porušení práva na spravedlivý proces. Právní hodnocení, které zvolil, nebylo překvapivé, protože stěžovatel mu čelil od samého počátku.
19. Vedlejší účastnice řízení poukázala i na to, že postup stěžovatele byl během uplatnění škodní události v mnohém netransparentní a problematický. Kupříkladu z počátku tvrdil, že vozidlo bylo před havárií v perfektním stavu. Poté, co vedlejší účastnice řízení dokázala, že vozidlo bylo původně prodáno na francouzský trh, kde si je koupil prvonabyvatel, kterému vozidlo shořelo (totální škoda), tak změnil své tvrzení a tvrdil, že vozidlo koupil jako spálené a následně svépomocí svého bratra opravil do použitelného stavu, což ovšem nijak nedoložil. Povaha opravy vylučovala svépomoc mimo profesionální servis a následně bylo prokázáno, že stěžovatelův bratr, na rozdíl od tvrzení stěžovatele, nikdy autoservis neprovozoval. Svědecká výpověď bratra stěžovatele, který měl vozidlo opravit (bez jakýchkoliv dokladů) pak byla přímo v rozporu s fotodokumentací po původním požáru vozidla, ke kterému došlo na Korsice. Svědek taktéž neměl žádné doklady o pořízení originálních dílů k údajné opravě. Vybavení vozidla, včetně zásadních dílů (převodovka, palubní deska), bylo typově a technicky odlišné (např. převodovka byla manuální namísto automatické), než jaké mělo vozidlo podle výrobní dokumentace mít. Jejich výměna je možná pouze speciálním postupem, který se zaznamenává v technickém průkazu a následně je tato výměna ověřena technickou kontrolou, k čemuž nikdy nebyla dána žádná dokumentace. Tyto nejasnosti nebyly nikdy objasněny, nicméně vyvolávaly pochybnosti, zda skutečně se jednalo o vozidlo, kterým mělo podle dokladů být. Bylo povinností stěžovatele, aby svůj nárok doložil a jednoznačně vyvrátil případné pochyby. Ačkoliv stěžovatel postupoval v řízení před obecnými soudy více neobvykle, tak mu soudy změny i obtížně uvěřitelná tvrzení a důkazy tolerovaly nad míru vyšší, než je obvyklé. Vedlejší účastnice řízení to respektuje, ale domnívá se, že za těchto okolností je podání ústavní stížnosti o to více nedůvodné.
20. Pokud pak stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu, podle názoru vedlejší účastnice řízení pomíjí, že tyto řešily skutkový stav, kdy k výdaji skutečně došlo, popřípadě bylo postaveno najisto, že k němu mohlo dojít. Závěrem vedlejší účastnice řízení navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl nebo zamítl.
21. Všechna vyjádření následně Ústavní soud zaslal stěžovateli k replice, stěžovatel možnost podat repliku nevyužil.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, účastníky a vedlejší účastnicí řízení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
23. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný, event. dojde k porušení práv spojených s procesními zárukami. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
24. Ústavní soud rovněž ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
25. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím a dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
26. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně stěžovateli vysvětlil, že náklady na opravu poškození předmětného vozidla výrazně překračují obvyklou cenu vozidla před poškozením, přičemž náklady vynaložené na opravu vozidla a jeho uvedení do původního provozuschopného stavu, včetně nákladů na demontáž poškozené zadní části vozidla, lze hodnotit jako zjevně neúčelné. V takovém případě má poškozený právo na náhradu škody odpovídající rozdílu obvyklé ceny vozidla před poškozením a obvyklou cenou jeho použitelných zbytků. Po zopakování důkazu znaleckým posudkem Ing. Poláka a znaleckým posudkem Ing. Tyla odvolací soud zjistil, že obvyklá cena předmětného vozidla před poškozením činila 159 000 Kč a obvyklá cena použitelných zbytků vozidla po škodné události činila 57 000 Kč. Skutečné výši škody způsobené poškozením vozidla tedy odpovídá částka 102 000 Kč.
27. Dovolací soud se pak podrobně zabýval námitkami vznesenými stěžovatelem v podaném dovolání a konstatoval, že odvolací soud při určení výše majetkové újmy stěžovatele v důsledku nehody vyšel v dané věci z právního názoru, že poškozený má právo na náhradu škody stanovenou rozdílem mezi hodnotou vozidla před poškozením a jeho sníženou hodnotou po poškození, neboť náklady nutné k uvedení vozidla do stavu před škodnou událostí byly vynaloženy zjevně neúčelně. Tento právní názor je podle závěru učiněného dovolacím soudem plně v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
28. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
29. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
30. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
31. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
32. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu