ECLI:CZ:US:2019:1.US.3769.17.1
sp. zn. I. ÚS 3769/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Marka, Romana Pituchy, Karla Pustky a stěžovatelky Lucie Sedláčkové, zastoupených Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 884/2017-888 ze dne 11. 9. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 152/2016-732 ze dne 30. 8. 2016, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé se spolu s dalšími osobami u obecných soudů domáhali určení, že jednání konané dne 12. 12. 2012 označená jako výroční valná hromada nebylo valnou hromadou SH ČMS - Sboru dobrovolných hasičů Místek a že veškerá rozhodnutí přijatá na tomto jednání jsou neplatná pro rozpor se zákonem a stanovami. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 18. 1. 2016 této žalobě vyhověl a určil neplatnost rozhodnutí vyjmenovaných ve výroku I pro rozpor se zákonem a stanovami spolku. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil toto rozhodnutí tak, že žalobu zamítl.
2. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání. V dovolání, jehož obsah Ústavní soud zjistil ze spisu, který si vyžádal, bylo uvedeno, že stěžovatelé "přípustnost [dovolání] odvozují z ustanovení §237 o. s. ř. a [...] odůvodňují [jej] následovně." Poté stěžovatelé v dovolání líčí, proč rozsudek krajského soudu podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci této argumentace uvedli, že dobré mravy "jsou podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu výjimečným institutem a musí zde být splněny podmínky pro jeho aplikaci", v daném případě tyto podmínky dle stěžovatelů nebyly naplněny. Krajský soud podle jejich dovolání "nemůže přiznávat nadstandardní ochranu a dávat za pravdu někomu, kdo nedodržuje zákonné normy", přičemž odkázali na nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), v němž podle nich Ústavní soud konstatoval, že zásada vigilantibus iura scripta sunt je ustálenou zásadou "rozvíjenou v poměrech právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna". Dále uvedli, že dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 633/2002 ze dne 21. 8. 2003 "musí být odpovídající úsudek krajského soudu podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu". Uvádějí, že tomuto požadavku krajský soud nedostál. Podle jejich názoru není rozsudek krajského soudu řádně odůvodněn a je nepřezkoumatelný, přičemž odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1091/2006 ze dne 17. 1. 2008.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl pro vady. Podle Nejvyššího soudu dovolání nesplňuje náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř., protože stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dle Nejvyššího soudu pouze odkázali na §237 o. s. ř., což dle judikatury Nejvyššího soudu nelze považovat za dostatečné. Nejvyšší soud dále uložil stěžovatelům povinnost spolu s dalšími osobami zaplatit České republice náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč, tento výrok s odkazem na §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř. neodůvodnil.
II. Argumentace stran
4. Stěžovatelé uvádí, že napadenými rozhodnutími byla porušena zásada legitimního očekávání, princip právní jistoty, rovnost účastníků řízení, právo na spravedlivý proces, na soudní ochranu a "zásada [zákazu] zneužití občanských práv", odkazují v této souvislosti na č. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelé namítají, že dovolání bylo odmítnuto z formálních důvodů, i když splňovalo požadavky dle §241a odst. 2 o. s. ř. a byla v něm "jasně a pregnantně" vymezena "veškerá v zákoně uvedená hlediska" pro podání dovolání. Rovněž uvádí, že "nesouhlasí s názorem [Nejvyššího soudu], že výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn, [protože] není zřejmé, z jakých kritérií v tomto směru Nejvyšší soud vycházel a jak ke svému závěru dospěl". Dále stěžovatelé vznáší námitky proti napadenému rozsudku krajského soudu.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zejména odkázal na napadené usnesení a zopakoval argumenty v něm obsažené. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na napadený rozsudek. Ústavní soud nepovažoval za nutné tato vyjádření zasílat stěžovatelům k replice, neboť nepřinášejí nové argumenty nad rámec napadených rozhodnutí.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný; podle §43 odst. 2 písm. a) jej usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro nesplnění náležitostí dle §241a odst. 2 o. s. ř., protože dle Nejvyššího soudu stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pouze odkázali na §237 o. s. ř. Stěžovatelé neuvedli žádné konkrétní argumenty, proč by toto hodnocení nemělo z hlediska ústavněprávního obstát. Ústavní soud přesto ve spise ověřil, že toto hodnocení odpovídá obsahu dovolání. V dovolání totiž není uvedeno ani to, který z předpokladů přípustnosti dle §237 o. s. ř. je dle stěžovatelů naplněn; judikatura v něm citovaná je užívaná pouze k podpoření názoru, že právní posouzení krajského soudu je nesprávné. Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, ustanovení "§241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne".
8. Stěžovatelé dále uvedli, že "nesouhlasí s názorem" Nejvyššího soudu, že nemusí odůvodnit výrok o náhradě nákladů řízení. Tuto možnost však Nejvyššímu soudu výslovně dává §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. Žádné specifické okolnosti, kvůli kterým by bylo odůvodnění výjimečně třeba, stěžovatelé neuvádějí a rovněž nepředkládají ani žádné argumenty, pro které považují výrok o náhradě nákladů za nesprávný - v této souvislosti je navíc třeba zdůraznit, že k přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech.
9. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelé dále napadli rozsudek krajského soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V projednávaném případě bylo takovým opravným prostředkem proti rozsudku krajského soudu dovolání. Stěžovatelé ovšem tento opravný prostředek nevyčerpali efektivním způsobem, neboť jejich dovolání bylo odmítnuto pro vady, a Nejvyšší soud se tak nemohl zabývat argumenty stěžovatelů ve věci samé. Jak Ústavní soud vyložil v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bodě 61, v této situaci musí být ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu hodnocena jako nepřípustná. Argumenty směřujícími proti rozsudku krajského soudu se tudíž Ústavní soud zabývat nemůže.
11. Závěrem Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost stěžovatelů byla podána 2. 12. 2017, tedy v době krátce po přijetí stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 a ještě před jeho zveřejněním. To ovšem nemůže nic změnit na uplatnění závěrů, k nimž Ústavní soud v tomto stanovisku dospěl, i na věc stěžovatelů. Závěry stanoviska se totiž vztahují i na ústavní stížnosti v době přijetí stanoviska již podané a dosud nerozhodnuté (viz bod 68 stanoviska), tím spíše se musí vztahovat na ústavní stížnost stěžovatelů podanou až po jeho přijetí.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozsudku krajského soudu jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu