ECLI:CZ:US:2019:1.US.3787.18.1
sp. zn. I. ÚS 3787/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ludvíka Hesse, zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Freyova 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 547/2018-257 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2017 č. j. 58 Co 256/2017-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 4. 2017 č. j. 17 C 691/2015-170 byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, podaná žalobcem Janem Miškovským (vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem) proti žalovanému stěžovateli. Po odvolání žalobce byl Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2017 č. j. 58 Co 256/2017-216 rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovateli byla stanovena povinnost odstranit z webové stránky www.divokevino.cz článek ze dne 14. 8. 2015 nazvaný "Jediný syn Václava Hraběte nosí příjmení Miškovský. Proč?" včetně k němu přiloženého dopisu Magdaleny Hrabětové a dále byl stěžovatel zavázán zaplatit žalobci částku 25 000 Kč. Odvolací soud shledal, že celkové vyznění předmětného článku je vůči žalobci ponižující a zraňující, přičemž nezjistil žádné důvody, které by měly stranit právu na svobodu projevu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 547/2018-257 bylo poté odmítnuto i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že publikuje kulturní internetový časopis "Divoké víno"a při příležitosti padesáti let od úmrtí básníka Václava Hraběte zveřejnil předmětný článek včetně dopisu jeho matky Magdaleny Hrabětové. Stěžovatel prý předmětný článek nepsal se záměrem jakkoli dehonestovat pana Miškovského a je přesvědčen, že do jeho práv na ochranu osobnosti nezasáhl. Je nepochybné, že všechny skutečnosti uváděné v tomto článku jsou pravdivé a je nutno věc posuzovat jako výkon práva na svobodu projevu, garantovaného v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel uvedl, že vše, co na webových stránkách publikoval, bylo vedeno snahou uchovat fakta pro literární historii.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud často opakuje, že pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do jeho pravomoci jejich rozhodnutí přezkoumávat. Nepřísluší mu zejména přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením - či s jeho dílčími body - neztotožňoval. Odkazuje zde opět na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
4. Rozsudek Městského soudu v Praze, který stanovil stěžovateli shora uvedené povinnosti, považuje Ústavní soud za spravedlivé a ústavně přijatelné řešení sporu, které nebylo arbitrární ani neočekávané a vyplývalo z podstatných okolností zkoumané věci. Soud pečlivě zvážil relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu a přesvědčivě odůvodnil, proč bylo v konfliktu práva na svobodu projevu s právem na ochranu osobnosti nutno dát pro daný případ přednost druhé ústavní hodnotě. Jako obiter dictum Ústavní soud jen doplňuje, že veřejně publikovaná stanoviska nebo informace by z hlediska jejich šiřitele měla především zahrnovat onu schopnost - kterou lze nazvat vkusem, intuicí či obyčejnou lidskou slušností - jež umožňuje nadměrně se nedotýkat cítění dotčené strany. Pokud tomu nevyhoví, lehce se ocitne mimo meze ústavní ochrany svobody projevu a práva na informace, která svědčí zejména korektním úsudkům a komentářům, a to i v rámci respektováníhodného záměru uchování podkladů pro literární historii.
5.Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu