ECLI:CZ:US:2019:1.US.380.19.1
sp. zn. I. ÚS 380/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace, CAPITALIA, s. r. o., sídlem Martinická 987/3, Praha 9 - Kbely, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fűgnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 28 Cdo 3352/2018-169, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2018 č. j. 10 Co 85/2017-148 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 26. července 2016 č. j. 8 C 334/2010-104, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Dalibora Klimpla, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného dovolání stěžovatelky zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že žaloba stěžovatelky na zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I) a že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi zaplatit náklady řízení. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že žaloba byla podána s odůvodněním, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena ústní dohoda, kterou se vedlejší účastník zavázal obstarat a dovézt stěžovatelce použitý osobní automobil. Za tím účelem měla stěžovatelka předat vedlejšímu účastníkovi zálohu. Vedlejší účastník však vozidlo nedodal, stěžovatelka proto od smlouvy odstoupila, avšak vedlejší účastník zálohu nevrátil. Podle okresního soudu však byla uváděná částka doplatkem kupní ceny za jiné vozidlo. V řízení se neprokázalo, že by mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla uzavřena dohoda o obstarání vozidla ani, že uvedená částka představovala zálohu. Podle okresního soudu se tak nemůže jednat o plnění bez právního důvodu, a proto požadavek stěžovatelky na její zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení není důvodný.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud uvedl, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Podle jeho názoru jsou skutková zjištění okresního soudu správná a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Stěžovatelka podle krajského soudu neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že žalovaná částka byla zálohou a nikoli kupní cenou.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka ve svém dovolání neuvedla, v čem spatřuje předpoklady jeho přípustnosti, neboť nevymezila žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek krajského soudu záviset, ani nevysvětlila, který z předpokladů přípustnosti dovolání má za naplněný. Vzhledem k tomu, že takové dovolání není přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily její základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do ochrany vlastnického práva zaručené ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je přesvědčena, že byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení a důkazní břemeno v tomto ohledu unesla. Podle jejího názoru vedlejšímu účastníkovi nesvědčil žádný právní titul k ponechání si finančních prostředků a - navzdory tvrzení obecných soudů - nemohl vedlejší účastník unést důkazní břemeno ani břemeno tvrzení. Podle stěžovatelky obecné soudy nesprávně, resp. nelogicky vyhodnotily důkazní stránku věci a zcela nelogicky zaměňují právní vztahy založené na základě odlišných právních skutečností. Tímto postupem měly obecné soudy zasáhnout do jejích základních práv a svobod.
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti trvá na ústním jednání podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť zjistil, že nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., neboť nevymezila žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek krajského soudu záviset, ani nevysvětlila, který z předpokladů přípustnosti dovolání má za naplněný. Otázku vztahu přípustnosti dovolání a přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel (dovolatelka) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Z ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu také plyne, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, resp. obsahující vady, je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. V těchto případech je Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli.
13. V části směřující proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala (řádně) všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud dále nezkoumal a soustředil se pouze na případné námitky proti usnesení Nejvyššího soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky, aby mohl posoudit ústavnost postupu Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v tomto směru nelze Nejvyššímu soudu cokoli vytknout. Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem konstatuje, že stěžovatelka nenaplnila požadavky stanovené občanským soudním řádem pro řádné dovolání a usnesení Nejvyššího soudu se nemohlo nijak dostat do kolize s jejími ústavně chráněnými právy a svobodami.
16. Ve výše uvedeném směru Ústavní soud doplňuje, že ani ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci, která by napadala procesní postup Nejvyššího soudu, tedy odmítnutí dovolání pro nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka neuvádí žádnou argumentaci, která by zpochybňovala závěr Nejvyššího soudu o tom, že dovolání obsahuje takové vady, pro které nelze v řízení pokračovat. I v ústavní stížnosti je dominantně napadána skutková stránka věci, čili argumentačně stěžovatelka směřuje ke zjišťování a zjištění skutkového stavu. Tím však posouvá Ústavní soud do role další přezkumné instance v rámci obecného soudnictví, čímž by však Ústavní soud vykročil z pravomocí svěřených mu Ústavou České republiky.
17. Proto nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ústavní soud připomíná, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů své přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením Listiny. Dovolání obsahuje formální vymezení dovolacího důvodu, avšak nijak nedokládá přípustnost dovolání jakožto obligatorní náležitosti dovolání (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 144/15 ze dne 19. 2. 2015). Za splnění této podmínky nelze považovat citaci příslušného ustanovení zákona, ani vyjádření domněnek dovolatelky (stěžovatelky). V tomto směru Ústavní soud připomíná, že primární není forma, tj. tázací věta, ale přítomnost sdělení, které obsahuje neznámé nebo nejasné prvky, které si žádají vysvětlení, které dosud nebylo Nejvyšším soudem poskytnuto, či se soudy nižších stupňů od takto dříve podaného vysvětlení odchýlily. Dovolání například obsahuje názory stěžovatelky, ty však postrádají identifikaci vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto v rozhodování Nejvyššího soudu nezjistil žádnou vadu, která by odůvodnila jeho zásah. Nejvyšší soud nepostupoval svévolně a nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatelky.
18. Ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud dospěl k závěru, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto je nezbytné i v tomto případě ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nenaplnila předpoklad řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků, jak jsou předvídány ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
20. Stěžovatelka se domáhala ústního jednání před Ústavním soudem podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud připomíná, že ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu bylo s účinností od 1. 1. 2013 změněno zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tak, že je na rozhodnutí Ústavního soudu, zda ústavní jednání nařídí nebo ne. Toto rozhodování není nijak návrhem stěžovatelů ovlivněno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu