ECLI:CZ:US:2019:1.US.381.19.1
sp. zn. I. ÚS 381/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti 1/ V. F. a 2/ Z. F., zastoupeni JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou, se sídlem Nad Týncem 232/8, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 25 Cdo 3305/2018-865, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2018 č. j. 57 Co 87/2017-807 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. června 2016 č. j. 36 C 306/2007-695, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. března 2019 a doplněné podáním ze dne 27. března 2019, druhý stěžovatel (dále jen "stěžovatel") podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 4 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně, vyhlášené pod č. 96/2001 Sb.m.s. (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 2. října 2007 domáhal po žalované Fakultní nemocnici Ostrava zaplacení 5 116 680 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, neboť dne 19. září 2005 utrpěl vážný úraz hlavy s těžkými následky při pádu v zařízení žalované, v němž podstupoval protialkoholní léčbu.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. června 2016 č. j. 36 C 306/2007-695 byla žaloba zamítnuta. K odvolání podanému stěžovatelem, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. února 2018 č. j. 57 Co 87/2017-807 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak podané dovolání usnesením ze dne 17. října 2018 č. j. 25 Cdo 3305/2018-865 odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost doručená oběma stěžovateli dne 30. ledna 2019 mimo jiné nesplňovala náležitosti ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto vyzval stěžovatele k odstranění vad podání. Prvá stěžovatelka vytýkané vady ve stanovené lhůtě neodstranila, stěžovatelem vytýkané vady byly odstraněny podáním ze dne 27. března 2019. Z uvedených důvodů byl návrh prvé stěžovatelky posouzen jako návrh, v němž stěžovatelka nesplnila podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu a ani neodstranila vady návrhu ve lhůtě k tomu určené [§43 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
5. Pokud se týká návrhu stěžovatele, ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že dne 19. září 2005 utrpěl pád s krvácením do mozku s trvalými následky. Má poruchu komunikace, nemůže číst ani psát, umí se jen podepsat a má neuropatické bolesti. Stěžovatel trval na tom, že událost nebyla náležitě prošetřena, odehrála se jinak v rozporu s tvrzením personálu nemocnice. Stěžovatel měl mít ochranný režim a stálý dohled, oproti tomu ležel sám 1 hodinu a 20 minut bez pomoci.
7. Stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení, podle jeho názoru výpovědi personálu vyznívají chaoticky, rozporuplně a zcela zarážející je skartace důležitých dokumentů. Stěžovatel se uchýlil do místa, aby mu byla poskytnuta pomoc, ale stal se opak. Navíc pro jeho handicap byl při výslechu ponižován pro svoji neschopnost mluvit, když po úrazu trpěl poruchou řeči.
8. Stěžovatel má za to, že Úmluva ukládá v čl. 4 zdravotnickým zařízením obecnou povinnost provádět jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Péče o zdraví zahrnuje vzhledem k autonomnímu výkladu Úmluvy nejen samotný medicínský zákrok, ale i režimová opatření při hospitalizaci pacientů (omezení pohybu či zvýšený dohled na pacienty). Takto je podle názoru stěžovatele třeba vykládat čl. 4 Úmluvy tak, že standardy nemocniční péče vždy zahrnují oblast systematické prevence před úrazy způsobenými pádem na půdě nemocničního zařízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného čl. 4 Úmluvy v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. V předmětné věci Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Podaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
12. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že postup žalované před pádem stěžovatele i po něm byl lege artis a žalovaná nepochybila při poskytování zdravotních služeb.
13. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že stěžovateli bylo možno zčásti přisvědčit k jeho tvrzení, že okresní soud se při vyhotovení rozsudku nedržel důsledně ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud však dovodil, že se nejednalo o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně se nejednalo o nepřezkoumatelný rozsudek. Okresní soud nesprávně formuloval, že "z jednotlivých důkazů zjistil a vzal a za prokázáno a vzápětí uváděl formulace ...znalec uvedl, že..." Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak plynulo, jaké důkazy okresní soud v řízení provedl, jakým způsobem je hodnotil, jaká skutková zjištění z nich učinil a také z jakých konkrétních skutkových zjištění vycházel při závěru o skutkovém stavu. Odvolací soud doplnil dokazování některými záznamy ze zdravotní dokumentace (ze záznamu o přijetí do Fakultní nemocnice Ostrava ze dne 18. září 2005, z prohlášení pacienta a z přijímajícího protokolu z téhož dne) a zdůraznil, že nemá pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve výše označených listinách odpovídají skutečnosti. Námitce stěžovatele, týkající se hodnocení důkazů, odvolací soud nepřisvědčil a posoudil ji jako nedůvodnou. Pokud šlo o postup oddělení psychiatrie, odvolací soud zcela odkázal na závěry znalců, když znalci z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci jednoznačně uvedli, že zdravotní stav stěžovatele nevyžadoval stálý monitoring, byla mu nasazena správná medikace vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a odvykací kůře a na absenci stálého monitoringu nelze založit odpovědnost žalované. Její odpovědnost podle §415 a §420 občanského zákoníku proto nelze dovodit.
14. Dovolací soud měl za to, že na stěžovatelem v dovolání předestřených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, podstatou jeho rozhodnutí je závěr, že žalovaná nepochybila při poskytování zdravotní péče, jež byla a je v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, resp. příslušnými profesními standardy. Posouzení, zda stav stěžovatele vyžadoval nepřetržitý monitoring, je otázkou odbornou, jež přísluší znalci, přičemž ze znaleckého posudku se podává, že stav stěžovatele neustálý monitoring nevyžadoval. Dovolací soud stěžovateli připomenul, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
15. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Napadená rozhodnutí nenesou znaky nepředvídatelnosti a ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
16. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již dříve judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci ve věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl ve vztahu k prvé stěžovatelce podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) z důvodu, že neodstranila vady návrhu ve lhůtě k tomu určené a ve vztahu ke stěžovateli podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu