ECLI:CZ:US:2019:1.US.3814.19.1
sp. zn. I. ÚS 3814/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti EVEREST servis s.r.o., se sídlem Šestajovice, Běchovická 555, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017 č. j. 21 Co 379/2016-254 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019 č. j. 23 Cdo 5013/2017-333, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. 19 C 317/2014-150 uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni (společnosti LB Cemix, s.r.o.) částku 1 029 774 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se totožnil se skutkovými i právními zjištěními soudu prvního stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně dospěl v posuzované věci ke správnému závěru, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení jí fakturované ceny, neboť plnění řádně stěžovatelce poskytla v souladu s pokyny uvedenými na objednávkách, tedy v řadě případů přímo zákazníkům stěžovatelky. Odvolací soud dále uvedl, že stěžovatelka listiny předložené žalobkyní ani údaje v nich uvedené a konečnou výši jejího dluhu vůči žalobkyni nikdy nezpochybnila, opakovaně je označila za správné, a dokonce se dovolávala zápočtu své pohledávky proti pohledávce žalobkyně právě v této výši. Soudy obou stupňů tak dospěly k závěru, že žalobkyně se zaplacení jí vystavených faktur za řádně poskytnuté plnění domáhala po právu.
Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Podrobně rekapituluje průběh řízení a opakuje námitky, které již uplatnila v řízení odvolacím a dovolacím. Tvrdí, že byla pouze zprostředkovatelem obchodního závazkového vztahu mezi žalobkyní a společností IREIN s.r.o., neboť žalobkyně jí zboží nikdy nedodala, ale dodávala je přímo třetím subjektům - zákazníkům, a stěžovatelce tak nemohl vzniknout synalagmatický závazek k jeho zaplacení. Ze stejného důvodu stěžovatelka namítá nedostatek své věcné pasivní i aktivní legitimace ve sporu. Stěžovatelka dále namítá, že pohledávky žalobkyně zanikly započtením vzájemných pohledávek. Podle názoru stěžovatelky soudy v dané věci neprovedly dostatečná skutková zjištění, vycházely z chybných údajů a nevypořádaly se s její argumentací, kterou podrobně opětovně rozebírá i v ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky ohledně ústavně relevantních nedostatků v dokazování, hodnocení důkazů a nedostatečného vypořádání se s jejími argumenty. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší provádět meritorní přezkum rozhodnutí civilních soudů, nahrazovat jejich úvahy vlastními a přehodnocovat řádně odůvodněné závěry, a to i kdyby se s jejich závěry v rovině podústavního práva neztotožňoval. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se civilní soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat. Z ústavního hlediska nelze mít výhrady ani proti řádně odůvodněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž podle ust. §239 o. s. ř. přísluší rozhodovat o přípustnosti dovolání.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu