ECLI:CZ:US:2019:1.US.3837.18.1
sp. zn. I. ÚS 3837/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem, se sídlem V Sedlci 15, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 1562/2018-141 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017 č. j. 3 Co 4/2016-118, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. listopadu 2018 a doplněné podáním ze dne 17. prosince 2018, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a navazující čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 29. ledna 2013 domáhal po žalovaném M. V. zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za zásah do jeho osobnostních práv, neboť žalovaný dne 17. února 2011 zavinil autonehodu, jež měla závažné následky na zdraví stěžovatele a v jeho osobnostní sféře. Městský soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2014 č. j. 31 C 13/2013-81-84 žalobě vyhověl, žalovanému uložil povinnost stěžovateli zaplatit částku 200 000 Kč (výrok I.) a omluvit se mu ve formě písemného podepsaného dopisu ve znění uvedeném ve druhém výroku (výrok II.), zamítl žalobu v rozsahu požadovaného úroku z prodlení a v rozsahu textu omluvy přesahující omluvu uvedenou ve výroku II. (výrok III.), zamítl návrh stěžovatele ze dne 24. března 2013 na schválení smíru (výrok IV.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 34 912 Kč.
3. Na základě odvolání, podaného stěžovatelem i žalovaným, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2017 č. j. 3 Co 4/2016-118 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení 200 000 Kč zamítl a ve výroku II. žalobu potvrdil. Odvolací soud dále uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 39 026 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč. Odvolací soud v případě výroku, kterým žalobu zamítl, mimo jiné poukázal na judikaturu týkající se zabránění dvojímu odškodnění nemajetkové újmy s tím, že stěžovatelem nebyly tvrzeny další odlišné skutečnosti.
4. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba zamítnuta, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení usnesením ze dne 29. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 1562/2018-141 odmítl podle §243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho přesvědčení nelze považovat celé řízení za spravedlivé (fair).
7. Stěžovatel při dopravní nehodě zaviněné žalovaným M. V. utrpěl rozsáhlá zranění, zejména zlomeniny dolní čelisti s odlomením fragmentu, bodnou ránu podbradové krajiny, rány dolního rtu se ztrátou 6 zubů, zranění pravého kolene a další. Léčba stěžovatele byla náročná a zranění zanechalo trvalé následky. Stěžovatel dále uvedl, že do dnešního dne nemá nahrazenu sebemenší škodu, přestože se snažil s pojišťovnou dohodnout. Proto musel dne 8. října 2012 podat žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 o náhradu škody, která však obvodním soudem pod č. j. 13 C 197/2012 dosud není ani v prvním stupni rozhodnuta. Stěžovatel je stále bez prostředků a nemá dosud nejmenší náhradu a jeho bývalý kamarád - žalovaný M. V. se ani v nejmenším nikdy o osud stěžovatele nezajímal. I to znamená pro stěžovatele vážnou nemajetkovou újmu, zejména když úraz a jeho následky znamenaly pro stěžovatele rozvrat jeho rodiny. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl postižen trestně ani ve Francii ani v České republice, stěžovateli se nedostalo ani satisfakce poškozeného, kterou má poskytovat trestní řízení.
8. Městský soud se ve svém rozsudku zabýval i otázkou, zda nárok stěžovatele na úhradu nemajetkové újmy není uplatněn duplicitně vzhledem k uplatněné náhradě za ztížení společenského uplatnění, jak je projednává Obvodní soud pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 197/2012. Došel přitom k závěru, že v každém případě zůstává nekryta doba od zranění do ustálení zdravotního stavu stěžovatele, neboť teprve pak lze ztížení společenského uplatnění hodnotit.
9. Stěžovatel má za to, že obě napadená rozhodnutí byla překvapivá, neočekávaná a nesprávná, neboť odvolací soud nedal stěžovateli příležitost rozdělit důvody obou jeho nároků a ani dovolací soud se ve svém usnesení nezabýval tím, že nárok přiznaný Městským soudem v Praze se týkal jen doby od zranění do ustálení zdravotního stavu stěžovatele. V tom spočívala odchylka rozhodovací praxe, neboť soudy - pokud je stěžovateli známo - takovým způsobem dosud nerozhodovaly.
10. Podle názoru stěžovatele nebyly v odvolacím a dovolacím řízení vyčerpány jeho vznesené námitky, a to zejména pokud jde o předčasnost tvrzené duplicity uplatněného nároku s dosud nepřiznaným ztížením společenského uplatnění, absenci náhrady na nekrytou dobu od úrazu po ustálení zdravotního stavu a porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
11. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. března 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07 (N 58/48 SbNU 857), ze dne 22. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 1126/07 (N 206/47 SbNU 647), ze dne 30. dubna 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177), ze dne 17. září 2008 sp. zn. III. ÚS 3270/07 (N 154/50 SbNU 361) a ze dne 21. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 3115/2012 (N 17/68 SbNU 229).
IV.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníkům řízení a M. V.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 6. března 2019 plně odkázal na odvodnění svého rozhodnutí, ve kterém se vypořádal s dovoláním podaným stěžovatelem, byť pouze z hlediska posouzení obsahových náležitostí dovolání, a to v prvé řadě poukazem na obsahové nedostatky dovolání, které Nejvyššímu soudu neumožnily dovolací přezkum napadeného rozhodnutí u právní otázky, na jejímž řešení záviselo. Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplnil, že se odvolací soud v mezích svého právního posouzení žalobního nároku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani Ústavního soudu, kterou současně označil. Dovolání bylo podle názoru dovolacího soudu v prvé řadě odmítnuto z toho důvodu, že stěžovatel v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Namítal-li stěžovatel, že "výslovně uvedl, že právní praxe dosud neřešila právě vytýkané období od zranění do ustálení zdravotního stavu, které ztížení společenského uplatnění vůbec nepokrývá", pak tato argumentace nemá oporu v obsahu dovolání, kde stěžovatel uvedl, že "otázka vakua nepřiznané nemajetkové újmy od doby, než je možné rozhodovat o ztížení společenského uplatnění - musí být vyřešena a posouzena jinak," aniž by ovšem současně označil judikaturu dovolacího soudu, od níž se má Nejvyšší soud při řešení uvedené otázky odchýlit, a to postupem podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tedy předložením věci velkému senátu. Nejde přitom o to, že judikaturu dovolacího soudu neoznačil spisovou značkou, ale že ji neoznačil ani žádným jiným způsobem. Ani ve vztahu k této otázce tak vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze považovat za řádné. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z judikatury představované rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010 sp. zn. 1 Co 2/2010, schváleným Nejvyšším soudem k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2011. Z tohoto rozhodnutí vycházel i soud prvního stupně a stěžovatel se vůči tam uvedeným závěrům v dovolání ani v ústavní stížnosti nijak právně nevymezuje. Odvolací soud shledal, že stěžovatel se nároku na náhradu škody na zdraví domáhá v jiném řízení na základě stejných (tvrzených) skutečností a že tato újma (představovaná ztížením života v období ošetřování čelisti a implantace nových zubů) je odškodňována v rámci bolestného. Vytýká-li stěžovatel "předčasnost tvrzené duplicity uplatněného nároku s dosud nepřiznaným ztížením společenského uplatnění", pak jeho závěr podle názoru Nejvyššího soudu zjevně spočívá na nepochopení označené judikatury, z nichž vycházely jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Pokud stěžovatel tvrdí, že se mu dosud nedostalo nejmenší náhrady, pak jednak předmětem nynějšího řízení nebyl nárok na náhradu škody, jednak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovateli byla již vyplacena částka 317 238,50 Kč, a to z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši stanovené znaleckým posudkem. Podle závěru učiněného Nejvyšším soudem není ústavní stížnost důvodná a jeho napadeným usnesením nebylo nepřípustně zasaženo žádné ústavním pořádkem České republiky nebo příslušnými mezinárodními právními dokumenty chráněné právo stěžovatele.
14. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 15. ledna 2019 odkázal na zdůvodnění odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, zejména na závěr respektovaný ustálenou judikaturou, že nelze připustit, aby se osoba dotčená na zdraví, pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti tak ovšem nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě o náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 občanského zákoníku jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení. Protože se odvolací soud přidržel v napadeném rozhodnutí uvedeného stanoviska, navrhoval, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost i žalovanému M. V., který se ve stanovené 30 denní lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil a v souladu s poučením, které obdržel, má Ústavní soud za to, že se práva vedlejšího účastníka řízení vzdal.
16. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí. Stěžovatel ve své replice k těmto vyjádřením ze dne 13. dubna 2019 uvedl, že ani Vrchní soud v Praze ani Nejvyšší soud nezohlednili nedostatky, které v ústavní stížnosti vytýkal. Podle názoru stěžovatele existuje bohatá judikatura, zejména Ústavního soudu, vytýkající obecným soudům formalistický přístup a rozhodování, které brání rozumnému uspořádání posuzovaných vztahů. Stěžovatel má za to, že v řízení o náhradu nemajetkové újmy neuplatnil žádné duplicitní důvody, které by v porovnání s jeho nároky na náhradu škody na zdraví vylučovaly přiznání nemajetkové újmy a soudy doposud neřešily původní dohodu, uzavřenou s žalovaným. Uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy je újmou vnitřní, zatímco ztížení společenského uplatnění - jak již z názvu vyplývá - se týká škody navenek a podle tvrzení stěžovatele obecné soudy jeho nárok posoudily nesprávně jako duplicitní s nárokem na náhradu škody na zdraví, která nebyla pravomocně uzavřena. Závěrem stěžovatel uvedl, že obě vyjádření důvodnost jeho ústavní stížnosti nevyvrátily, a to přinejmenším za období od zranění stěžovatele do uplynutí jednoho roku ke stabilizaci jeho zdravotního stavu. Proto navrhoval, aby Ústavní soud k podaným vyjádřením nepřihlížel a jeho ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - obdobně jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.
19. Je třeba připomenout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
20. V předmětné věci Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Podaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud nezjistil, že by bylo stěžovateli nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů a nezjistil ani, že by právní názor, k němuž soudy odvolací a dovolací dospěly, jakkoli vybočovaly z mezí zákona. Tento právní závěr je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. usnesení ze dne 4. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 195/05 a ze dne 21. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 69/14).
21. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Napadená rozhodnutí nenesou znaky nepředvídatelnosti a ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
22. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu