ECLI:CZ:US:2019:1.US.3844.18.1
sp. zn. I. ÚS 3844/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Monarchy Trade s.r.o., v likvidaci, se sídlem Sokolská 1605/66, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem, se sídlem Oasis Florenc Pobřežní 394/12, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 8 Afs 170/2018-36 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2018 č. j. 11 A 54/2018-67, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení výroku I. v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "žalovaný"), který měl spočívat ve vedení daňových kontrol na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září - prosinec 2016 a únor - květen 2017. Shora specifikovaným rozsudkem městský soud žalobu zamítl, neboť shledal, že žaloba nebyla podána důvodně. Městský soud uvedl, že prostředkem ochrany proti průtahům v daňovém řízení měla být uplatněna žaloba dle §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") a konstatoval, že nepodala podnět nejbližšímu nadřízenému správci daně podle §38 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád").
3. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Vyložil, že v daném případě byla ve správním řízení v souladu se zákonem uplatněna žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného podle §82 s. ř. s. proti vedení daňové kontroly. S ohledem na to, že městský soud námitku věcně posoudil, tak Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka nebyla zbavena práva na věcný přezkum své námitky (přehlédl, že takový podnět byl přiložen k žalobě). Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedl, že nesprávnost závěru o neuplatnění námitky nemohlo mít vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky proti rozhodnutí městského soudu, které již uplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem. Tvrdila, že doba, po kterou žalovaný vede daňové kontroly, je nepřiměřeně dlouhá pro jakéhokoli podnikatele (od roku 2016 blokuje nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 5,2 milionů Kč), přestože stěžovatelka poskytovala žalovanému maximální součinnost. Městský soud se zabýval i dalšími otázkami souvisejícími s vedením daňových kontrol (odůvodnění jejich zahájení atd.), které však neměly být předmětem řízení. Žalovaný je stále nečinný, délka daňových kontrol mezitím zapříčinila ukončení stěžovatelčina podnikání; stěžovatelka již dva roky čeká "až žalovaný porozumí jejímu podnikatelskému modelu" a bude schopen k němu v rámci daňových kontrol zaujmout jasné stanovisko. Nesouhlasí jak se závěrem, tak s nedostatečným odůvodněním Nejvyššího správního soudu, a zejména s provedením dokazování bez nařízení jednání, kdy neměla stěžovatelka možnost k důkazům se vyjádřit. Polemizuje s interpretací příslušných zákonných ustanovení Nejvyšším správním soudem a judikatury, na které stěžovatelka odkazovala.
5. Stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to jak v řízení před městským soudem, který věc hodnotil zcela chybně a v rozporu se zákonem, ale také v řízení o kasační stížnosti, odůvodnění rozsudku považuje za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, rozporné a nelogické. Nejvyšší správní soud vady předchozího řízení nenapravil, rozsudek měl zrušit a vrátit městskému soudu k dalšímu řízení nebo nařídit jednání, na kterém provede relevantní důkazy; proto se obrátila na Ústavní soud s návrhem, aby nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
7. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. [srov. kupř. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud dále připomíná, že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že právě Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozhodnutí je v daném případě napadáno, přísluší primární role při sjednocování judikatury v oblasti správního soudnictví, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu právní názor Nejvyššího správního soudu koresponduje textu a smyslu aplikovaných předpisů, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení otázky, zda žalovaný správce daně při daňové kontrole postupuje dostatečně rychle a efektivně. Podrobně a s odkazy na svou judikaturu se věnoval výkladu §82 a násl. s. ř. s. (žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu), který je obranou i proti nezákonně vedené daňové kontrole zahájené před prvním vyměřením daně, nebo i v případě tvrzených neoprávněných průtahů. Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že není správný závěr městského soudu, že stěžovatelka měla podat žalobu proti nečinnosti správního orgánu dle §79 odst. 1 s. ř. s. a násl.
11. Nejvyšší správní soud uvedl, že se nelze ztotožnit s konstatováním městského soudu, podle kterého stěžovatelka podnět podle §38 odst. 1 písm. c) daňového řádu nepodala. Ve správním spise je takový podnět založen. Námitka stěžovatelky je v tomto tvrzení důvodná. Stěžovatelka se v podání ze dne 14. 8. 2017 domáhala opatření proti nečinnosti správce daně a podala stížnost proti pomalému postupu. Podnět na ochranu před nečinností podle §38 odst. 4 daňového řádu byl Odvolacím finančním ředitelstvím odložen, protože jej neshledalo důvodným (vyrozumění ze dne 13. 9. 2017 č. j. 40029/17/5100-41456-711232). Městský soud se však žalobní námitkou proti průtahům při vedení daňových kontrol přesto věcně zabýval, nesprávnost jeho závěru o neuplatnění podnětu proto nemohlo mít vliv na zákonnost naříkaného rozsudku. Nejvyšší správní soud proto nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku a k vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení; tak by musil postupovat jedině, pokud by se městský soud omezil na pouhý závěr o nepřípustnosti žaloby (což v souzeném případě nenastalo).
12. Ústavní soud v neposlední řadě připomíná, že pojem spravedlivého procesu zahrnuje právo na kontradiktorní řízení, z nějž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443)]. Tato zásada platí pro důkazy a vyjádření předložené účastníky řízení i obstarané a provedené soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Soud musí sám dodržovat zásadu kontradiktornosti, zejména pokud rozhoduje spor na základě důvodu uplatněného z úřední povinnosti nebo námitky vznesené z úřední povinnosti [viz nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 (N 193/83 SbNU 135)]. Právo na kontradiktorní řízení není absolutní a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení. Určujícím prvkem je otázka, zda jeden z účastníků soudního řízení "byl překvapen" skutečností, že soud založil své rozhodnutí na důvodu uplatněném z úřední povinnosti (viz nález sp. zn. II. ÚS 771/16, bod 16). Zásada kontradiktornosti vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník (viz nález ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 909/17, bod 21).
13. Ústavní soud doplňuje, že právo na spravedlivý proces včetně práva na kontradiktorní řízení nelze interpretovat tak, aby pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. I v případě tohoto subjektivního veřejného práva je třeba vždy zkoumat, nakolik porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce v možnosti uplatňovat případně i další procesní práva a konat procesní úkony ve svůj prospěch. Podstatné je, zda se jednalo o opravdu závažné vady s odrazem ve výsledku řízení. Porušení práva na spravedlivý proces v úvodních fázích soudního řízení lze navíc zhojit jejich nápravou v jeho pozdějších fázích. Ústavní soud proto musí vždy zkoumat, zda bylo řízení, zakončené napadeným rozhodnutím jako posledním prostředkem ochrany práv, spravedlivé jako celek (viz např. nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1577/16, bod 11).
14. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na kontradiktorní řízení tím, že Nejvyšší správní soud provedl a vyhodnotil relevantní důkazy sám, aniž by nařídil jednání a umožnil stěžovatelce se k jednotlivým důkazům vyjádřit. Ve věci uplatněné námitky stěžovatelky se jednalo o provedení důkazu, který sama přiložila k žalobě a obsah ji byl znám. Jednalo se o podání stěžovatelky ze dne 14. 8. 2017, jímž se domáhala opatření proti nečinnosti správce daně a podala stížnost proti pomalému postupu. Podnět na ochranu před nečinností podle §38 odst. 4 daňového řádu byl Odvolacím finančním ředitelstvím odložen, protože jej neshledalo důvodným (vyrozumění ze dne 13. 9. 2017 č. j. 40029/17/5100-41456-711232). Jako účastník soudního řízení nemohla být překvapena skutečností, na které soud založil své rozhodnutí.
15. Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu