ECLI:CZ:US:2019:1.US.3882.18.1
sp. zn. I. ÚS 3882/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti S. A. N., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 174/2018-372 ze dne 30. 8. 2018 a usnesením Okresního soudu v Děčíně č. j. 9 P 105/2009-344 ze dne 27. 7. 2018 a č. j. 9 P 105/2009-3 ze dne 8. 6. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označenými usneseními Okresní soud v Děčíně zamítl dva návrhy stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by stěžovatelce byl umožněn styk s nezletilými dětmi cizích rodičů, a to jako osobě blízké a důvěrnici. K odvolání stěžovatelky proti usnesení okresního soudu ze dne 27. 7. 2018 Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že nezletilé děti pociťovaly ve stěžovatelce pomoc, oporu a pochopení pro jejich situaci a také vnímaly její laskavé a trpělivé jednání s nimi. Tím, že předběžným opatřením nebyl umožněn kontakt mezi stěžovatelkou a nezletilými, bylo dle jejího názoru zasaženo do jejich vzájemných mezilidských vazeb, které si mezi sebou vytvořily, a bylo nezletilým znemožněno jejich nelehkou situaci lépe zvládat. Stěžovatelka dále spatřuje porušení svých práv v nevypořádání se s předloženými důkazy ze strany soudů, jakož i participačních práv dětí, které nebyly slyšeny, čímž současně nebyl brán ohled na jejich nejlepší zájem. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní stížnost proti vpředu uvedenému usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 6. 2018 je nepřípustná, poněvadž stěžovatelka ve vztahu k němu nedoložila vyčerpání opravného prostředku v podobě odvolání, tedy nepředložila a nenapadla příslušné vyřizující rozhodnutí odvolacího soudu. Proti zbývajícím rozhodnutím ústavní stížnost přípustná je, Ústavní soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že soudy rozhodovaly nikoli o dalším osudu (výchovném režimu), resp. právech a povinnostech nezletilých dětí, nýbrž o právu stěžovatelky jako cizí osoby bez rodinných pout k nezletilým dětem (tedy jako důvěrnice) na styk s nimi, což je podstatný rozdíl. Za této situace nebylo třeba, aby soudy zjišťovaly názor nezletilých na předběžné opatření, neboť se jednalo o případné právo stěžovatelky na styk s dětmi, nikoli naopak o právo dětí na styk s ní. Jinak by tomu mohlo být tehdy, kdyby se soudy klonily k možnosti návrhu vyhovět, neboť před takovým zásahem by zpravidla bylo namístě nezletilé vyslechnout. Tím se nynější případ stěžovatelky značně odlišuje od věcí řešených nálezy, na které stěžovatelka upozorňuje v souvislosti s jí tvrzeným porušením participačních práv nezletilých dětí. Neobstojí proto výhrady stěžovatelky o porušení práva na rodinný život či nesledování nejlepšího zájmu dětí. Krajský soud v napadeném usnesení ozřejmil, že stěžovatelkou doložené listiny neosvědčují její postavení osoby blízké ani důvěrnice ve vztahu k dětem, což Ústavní soud nepokládá za opomenutí důkazů, jak naznačuje stěžovatelka. Krajský soud rovněž dostatečně vystihl podstatné důvody nevyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření. Za ty označil skutečnost, že stěžovatelka byla v kontaktu s matkou i babičkou nezletilých a jednala s nimi v součinnosti, jakož i fakt, že stěžovatelka usnadnila dětem opustit domácnost u jejich otce s tím, že toto její jednání je prověřováno policií z hlediska podezření ze spáchání trestného činu. Jinými slovy, krajský soud jednoznačně vyjádřil obavy z možného vlivu stěžovatelky na další výchovu dětí z hlediska její jednostrannosti. Taková úvaha není dle názoru Ústavního soudu zjevně nepřiměřená. Samotné posouzení správnosti či vhodnosti soudy zvoleného řešení již leží mimo přezkum Ústavního soudu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu