ECLI:CZ:US:2019:1.US.3893.18.1
sp. zn. I. ÚS 3893/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kejly, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Sladkovského 1640, Louny, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 5. 2018, č. j. 22 C 25/2018-42, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, č. j. 28 Co 210/2018-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 11. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Kladně bylo výrokem I. o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodnuto tak, že se nepřiznává. Výrokem II. bylo o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce rozhodnuto tak, že se zamítá. Krajský soud v Praze shora uvedené usnesení okresního soudu potvrdil.
Stěžovatel s takovým postupem nesouhlasí a má za to, že ústavní stížností napadenými usneseními obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy sice dospěly k závěru, že se v případě stěžovatele jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když návrh stěžovatele na určení neplatnosti soudem schválené dohody a o zaplacení částky 468.625,67 Kč byl podán opožděně, nicméně tento závěr je podle stěžovatele předčasný. Obecné soudy se s návrhem stěžovatele řádně neseznámily a ke svému závěru se uchýlily bez toho, aniž by se konalo jediné soudní jednání. Žaloba stěžovatele se netýkala jen určení neplatnosti dohody, ale též požadavku na zaplacení uvedené částky. V tomto směru nelze zvažovat, zda stěžovatel svůj nárok uplatnil včas či nikoliv. Ze strany vedlejšího účastníka dosud nebyly vzneseny žádné námitky, jež by mohly vést ke zkoumání toho, zda stěžovatel svůj nárok uplatnil včas v promlčecí lhůtě. Tímto žalobním návrhem se obecné soudy nezabývaly.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.
Ve své judikatuře, vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017, bod 29), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že samotné spory o osvobození od soudních poplatků nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků zásadně spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování závěrů obecných soudů, podle kterých stěžovatel neprokázal, že by mu majetkové poměry znemožňovaly soudní poplatek uhradit.
Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Případy, které se týkaly osvobozování od soudních poplatků, a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Muselo by tedy jít o svévolnou aplikaci podústavního práva, která by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by obsahovala odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. Ani jedna z popsaných situací však v projednávané věci nenastala. Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy nezabývaly částí jeho žalobního návrhu, nelze přehlížet, že zaplacení částky 468.625,67 se domáhal v návaznosti na učení neplatnosti shora uvedené dohody.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu