ECLI:CZ:US:2019:1.US.390.18.1
sp. zn. I. ÚS 390/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Hofmana, zastoupeného Bc. et Mgr. Josefem Martinkem, advokátem, se sídlem v Praze, Bryksova 818/48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 16 Co 297/2017-75 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. února 2017 č.j. 11 C 171/2016-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů a navrhl, aby Ústavní soud, pokud to uzná za vhodné, mu také přiznal náhradu nákladů právního zastoupení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. února 2017 č. j. 11 C 171/2016-37 bylo ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo obrany, o zaplacení částky 12 970 Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna tuto částku stěžovateli zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku a náhradu nákladů řízení ve výši 3 391 Kč. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 16 Co 297/2017-75 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
2. Ve věci se jednalo o to, že stěžovatel se domáhal částky 73 600 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nepřiměřenou délkou správního řízení, vedeného dle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů. Dne 21. 11. 2011 podal žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a zamítavé rozhodnutí o uplatněném nároku bylo s konečnou platností příslušným odvolacím orgánem vydáno až dne 9. 11. 2015. Poté, co v průběhu řízení byla žalovanou plněna částka 30 630 Kč, stěžovatel požadovanou částku omezil na 12 970 Kč a ve zbývající části bylo řízení zastaveno. Jak shora uvedeno, požadovanou částku stěžovateli přiznal soud prvního stupně, odvolací soud však žalobu zamítl. Učinil tak zejména proto, že při výpočtu příslušné částky vyšel z ustálené judikatury a ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného jako R 58/2011, které soud prvního stupně neaplikoval správně, a nezohlednil jednání stěžovatele, jenž nedoložil žádné důkazy, které by prokazovaly jeho odbojovou činnost. Právě tato okolnost byla rozhodujícím důvodem pro délku řízení, když Ministerstvo obrany se muselo dotazy na různé instituce (především archivy) pokušet samo zjišťovat skutečnosti, které by stěžovatelova tvrzení prokazovala. Soud dospěl k závěru, že stěžovateli při správném výpočtu měla náležet částka 26 442 Kč a pokud mu v průběhu řízení žalovaná dobrovolně vyplatila částku 30 630 Kč, poskytla mu finanční plnění dokonce nad jeho nárok.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména rekapituloval řízení proběhlé před obecnými soudy a také řízení tomu předcházející, tedy o vydání osvědčení účastníka odboje podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Tvrdí, že k žádosti doložil důkazy, které dle jeho názoru potvrzují činnost, za kterou náleží vydat osvědčení. Pokud jeho žádost byla zamítnuta, jelikož nesplňovala podmínky pro osvědčení, nezakládá to právo na tvrzení, že nemusí být posuzován jeho nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Naopak, i on má právo na to, aby jeho žádost byla vyřízena v řádné lhůtě a měl legitimní očekávání, že se tak stane bez průtahů. Dále stěžovatel protestuje proti výpočtu částky, která mu měla být přiznána a opět vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že mu nebylo vydáno požadované osvědčení účastníka odboje proti komunismu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů podrobně přezkoumávat.
5. V dané věci je zřejmé, že stěžovatel směšuje námitky směřující proti výši mu přiznaného zadostiučinění za dlouho trvající řízení a také proti tomu, že mu osvědčení účastníka odboje v předchozím řízení před správními orgány nebylo vydáno. Naposledy uvedené však nebylo možné dohánět ve zkoumaném řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a tím spíše to nelze činit v řízení před Ústavním soudem. Z uvedeného důvodu zřejmě stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti výslovně napadá a v jejím odůvodnění také polemizuje s rozsudkem soudu prvního stupně, jenž mu ovšem co do požadované částky vyhověl, což následně odvolací soud změnil shora uvedeným způsobem. V takovém závěru ale nelze spatřovat nic neústavního; jde o výsledek nezávislého rozhodování obecného soudu. Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
6. Ústavní soud si je vědom, že v jiném případě stěžovateli, žádajícím rovněž náhradu nemajetkové újmy, spočívající v nepřiměřené délce řízení žadatele o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, vyhověl (nález ze dne 16. října 2018 sp.zn. II.ÚS 1242/18); i v tomto nálezu je však uvedeno, že skutkové okolnosti případů, týkajích se této náhrady nemateriální újmy se mohou odlišovat, což povede k jiným závěrům. Tak také rozhodl tento soud např. ve věcech sp.zn. II.ÚS 2426/18 nebo IV.ÚS 3118/17, kdy byly ústavní stížnosti odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Rovněž v projednávaném případě se skutkové okolnosti v podstatných znacích od případu, rozhodnutého nálezem, odlišují a odůvodňují tak odmítnutí ústavní stížnosti. Spočívají zejména v tom, že na rozdíl od citovaného případu stěžovateli po proběhlém řízení nebylo osvědčení účastníka odboje vůbec vydáno a že stěžovatel se na tom, že řízení trvalo nepřiměřenou dobu, spolupodílel a ministerstvo muselo samo u různých institucí pátrat po pro věc rozhodných skutečnostech. Také nelze odhlédnout od toho, že částka, o kterou usiloval, je v zásadě bagatelní a Ústavní soud se takovými případy meritorně zabývá pouze když se jedná o výjimečně excesivní případy evidentní svévole orgánů veřejné moci, což daná věc nesplňuje. Tomu nasvědčuje i to, že stěžovatel již obdržel náhradu za nepřiměřeně dlouhou dobu řízení v částce dokonce vyšší, než by mu měla příslušet, jak je z výše uvedeného zřejmé.
7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu je bezpředmětná také žádost stěžovatele o náhradu nákladů právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu