ECLI:CZ:US:2019:1.US.3912.18.1
sp. zn. I. ÚS 3912/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1/ Jadwiga Anna Maria, Czartoryska 2/ Izabella Teresa Czartoryska-Caillot 3/ Maria Krystyna Potocka 4/ Jerzy A. B. J. M. Czartoryski 5/ Helena Marie Teresa Deskur 6/ Izabella Anna Gostkowska-Gates 7/ Elisabeth Sophie Marie Jasienski 8/ Jean Zdisław Francois M. Jasienski 9/ André Marian Dominique Jasienski 10/ Ewa Maria Mańkowska 11/ Elżbieta Mularczyk 12/ Andrzej Mańkowski 13/ Marek Mańkowski 14/ Andrzej Maria Joseph Mańkowski 15/ Adam Mańkowski 16/ Andrzej Adam Stadnicki 17/ Cecylia Emilia Stadnicka-Kulikowska 18/ Julita Stadnicka Moussette 19/ Zbigniew Stadnicki 20/ Adam Stadnicki, Bois Gautier 21/ Thérése Stadnicki 22/ Pierre Marie Stadnicki 23/ Christine Stadnicki 24/ Jean-Martin Stadnicki všichni zastoupeni JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 28 Cdo 3249/2018-490, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2018 č. j. 21 Co 46/2018-458 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. října 2017 č. j. 6 C 87/2013-412, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. prosince 2018, stěžovatelé podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů byla napadenými rozhodnutími porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") včetně zákazu svévole podle čl. čl. 2 odst. 2 Listiny, základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a základní právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé současně navrhovali, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku III. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. října 2017 č. j. 6 C 87/2013-412 a výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2018 č. j. 21 Co 46/2018-458 a té části jeho výroku II., kterou se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., a to do pravomocného skončení řízení o ústavní stížnosti. Dále stěžovatelé požádali o přednostní projednání ústavní stížnosti mimo pořadí podle §39 zákona o Ústavním soudu z důvodu naléhavosti věci.
2. Žalobou ze dne 7. května 2013 se stěžovatelé domáhali určení, že vlastníkem a pozemku a budovy na něm stojící v k. ú. Vranov nad Dyjí a obrazu zpodobňujícího hraběnku Helenu Mniszkovou, autora Karla Blaase, r. 1852, byl k okamžiku svého úmrtí Ing. Adam Zbigniew Leon Stadnicki. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 16. října 2017 č. j. 6 C 87/2013-412 ve výroku I. ve vztahu k pozemku a budově na něm stojící žalobu zamítl a ve výroku II. ve vztahu k předmětnému obrazu zamítl žalobu na určení, že vlastníkem byl k okamžiku svého úmrtí Ing. Adam Zbigniew Leon Stadnicki. Ve výroku III. byli stěžovatelé zavázáni nahradit žalované České republice - Národnímu památkovému ústavu na nákladech řízení částku 69 953 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. května 2018 č. j. 21 Co 46/2018-458 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 8 228 Kč.
4. Stěžovatelé rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 28 Cdo 3249/2018-490 podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, neboť předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že jako dědici po Ing. Adamu Zbygniewu Leonu Stadickém naléhavý právní zájem na žalobě o určení vlastnictví spatřovali v tom, že požadovaný rozsudek by jim jako oprávněným dědicům po zůstaviteli posloužil jako podklad pro dodatečné dědické projednání jejich dědického nároku. Stěžovatelé současně upozornili, že jimi předkládaný případ je skutkově obdobný případu, který byl řešen v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 2477/08 (N 4/52 SbNU 27) - tzv. kauza Schwarzenberská hrobka, a měl by být proto obdobně posuzován i právně.
6. Pokud se týká kaple - hrobky, stěžovatelé namítali, že tato nemohla spadat do žádné z kategorií majetku, který řešil zákon č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy a její odebrání státem bylo podle názoru stěžovatelů uzurpací majetku ryze osobního charakteru, proti jaké se rozhodně postavil Ústavní soud v kauze Schwarzenberská hrobka, a je nutné respektovat kontinuitu vlastnictví zůstavitele. Zastavení řízení ohledně kaple - hrobky ze strany obecných soudů bez meritorního posouzení pro domnělou překážku rozsouzené věci je podle tvrzení stěžovatelů individuálním aktem veřejné moci, kterým soudy formalisticky odňaly spravedlnost perzekuovanému zůstaviteli a potažmo stěžovatelům jako jeho dědicům bez ohledu na objektivní pravdu, která vyplývá ze skutkových tvrzení a důkazů stěžovatelů.
7. Ve vztahu k předmětnému obrazu stěžovatelé uvedli, že se v dané věci nejedná o problematiku restituční (resp. o nápravu křivd způsobených postupem minulého nedemokratického režimu), neboť stát předmětný obraz nezískal ani v tzv. rozhodném období, vymezeném restitučními předpisy, ani později. V určovací žalobě se dovolávají zachované kontinuity vlastnictví obrazu předka a nemůže obstát ani názor vyslovený soudem prvního stupně, že žalovaná nabyla obraz předka vydržením.
8. Stěžovatelé dále zpochybnili rozhodnutí soudů o jim uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení žalované před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, neboť podle názoru stěžovatelů v tom lze spatřovat projev libovůle veřejné moci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
13. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelé v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnili již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
14. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí se v daném řízení musel nejprve vypořádat s námitkou žalované, spočívající v překážce věci pravomocně rozsouzené, když již rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. prosince 2005 č. j. 6 C 1516/2000-475 byla zamítnuta žaloba žalobců, respektive jejich právních předchůdců, aby určil, že zůstavitel byl v den své smrti výlučným vlastníkem mimo jiné budovy bez přiděleného čísla popisného nebo čísla evidenčního, občanská vybavenost, postavené na stavební parcele č. parc. X1 a stavební parcely č. parc. X1. Soud prvního stupně dovodil, že překážka věci pravomocně rozsouzené není dána, a to z důvodu odlišných skutkových tvrzení oproti řízení ve věci sp. zn. 6 C 1516/2000 a pokud je dán odlišný skutkový stav nemůže jít o totožnou věc. Okresní soud ve vztahu ke kapli - hrobce dále dovodil, že se nejedná o rodinné pohřebiště, neboť ze všech polských vlastníků Vranovského velkostatku, tedy rodu Mniszků a Stadnických je v hrobce pohřbena jako jediná Helena Mniszková. Z tohoto důvodu nelze na danou žalobu aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu a vyhovět žalobě na určení ve vztahu k nemovitostem tam uvedeným. Ve vztahu k určení vlastnictví k obrazu zpodobňujícího hraběnku Helenu Mniszkovou, rozenou princeznu Lubomirskou, okresní soud uzavřel, že došlo k vydržení, když žalovaná je od 17. června 1950 v dobré víře, že obraz jako konfiskát vlastní a zároveň jej drží po nezbytnou dobu, a to minimálně do 5. února 2007, kdy bylo pravomocně rozhodnuto ve věci sp. zn. 6 C 1516/2000 a konstatováno, že se nejedná o konfiskát podle dekretu č. 12/1945 Sb.
15. Krajský soud v Brně k výroku I. rozsudku soudu prvního stupně dovodil, že nyní projednávaná věc ve vztahu ke kapli - hrobce je totožná s věcí vedenou u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1516/2000, proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil se závěry tohoto soudu, pokud jde o posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví k obrazu, neboť na věc dopadají závěry stanoviska přijatého plénem Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (477/2005 Sb.), které řeší vztah restitučních a obecných předpisů a otázku naléhavého právního zájmu v případě žalob na určení vlastnického práva právě při konkurenci restitučních a obecných předpisů. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu na určení vlastnictví k obrazu nelze aplikovat závěry Ústavního soudu týkající se Schwarzenberské hrobky a ochrany práva na rodinný život, když obraz - portrét hraběnky Heleny Mniszkové je uměleckým dílem, movitou věcí významně se odlišující od práva pozůstalých pietně nakládat s pohřbenými ostatky zesnulých předků. Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku stěžovatelů týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a stěžovatelům uložil povinnost nahradit žalované i náklady odvolacího řízení.
16. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelům vysvětlil, že pokud ve stávajícím řízení uplatňují totožný nárok jako již v pravomocně skončeném řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 6 C 1516/2000, a to za účasti týchž osob (řízení se účastní totožné žalující osoby, resp. právní nástupci původních žalobců, a totožná žalovaná) a ve vztahu k témuž předmětu řízení, kdy existence nároku je odůvodňována týmž skutkovým dějem (v roce 1949 byly nemovitosti právnímu předchůdci stěžovatelů odňaty státem v rámci revize první pozemkové reformy), jde očividně o stejnou věc, jež byla pravomocně projednána a rozhodnuta v již skončeném soudním řízení. Okolnost, že se snad nově objevily důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení (viz dovolací argumentace o následném objevu stěžejních archivních listin), by pak mohla být uplatněna toliko prostřednictvím žaloby na obnovu řízení. I ve vztahu k předmětnému obrazu dovolací soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými odvolacím soudem s tím, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.
17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, námitkami vznesenými stěžovateli se podrobně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. K námitkám uplatněným stěžovateli Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
18. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
19. Ústavní soud tedy v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu