ECLI:CZ:US:2019:1.US.3957.18.1
sp. zn. I. ÚS 3957/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem Seifertova 455/17, Praha 3 - Žižkov, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 10 a jím vydanému nařízení výkonu trestu sp. zn. 44 T 49/2008 ze dne 8. 2. 2018, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 4. 12. 2018, domáhá se stěžovatel jednak konstatování, že postup Obvodního soudu pro Prahu 10, který předcházel vydání nařízení výkonu trestu sp. zn. 44 T 49/2008 ze dne 8. 2. 2018, byl nezákonný a protiústavní. Dále žádá i zrušení samotného nařízení výkonu trestu.
Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 44 T 49/2008 ze dne 5. 8. 2008 odsouzen k trestu odnětí svobody. Usnesením téhož soudu ze dne 12. 1. 2015 bylo pak rozhodnuto, že je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Z tohoto titulu mu byl prominut výkon zbytku trestu odnětí svobody ve výměře 701 dní, a to pod podmínkou, že se ve lhůtě 5 let ode dne udělení amnestie nedopustí trestného činu (čl. III. odst. 1 rozhodnutí prezidenta č. 1/2013 Sb., o amnestii). Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 1 T 41/2017-131 ze dne 23. 8. 2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 415/2017-178 ze dne 14. 11. 2017 byl stěžovatel následně pravomocně odsouzen za skutky spáchané dne 6. 3. 2017 a 9. 3. 2017. V návaznosti na to bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 10 doručeno sdělení prezidenta republiky ze dne 22. 1. 2018, v němž je konstatováno, že stěžovatel porušil podmínky amnestie. Na dané sdělení Obvodní soud pro Prahu 10 reagoval tak, že dne 8. 2. 2018 pod sp. zn. 44 T 49/2008 stěžovateli nařídil výkon zbytku trestu odnětí svobody.
S výše popsaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 10 stěžovatel nesouhlasí, domnívaje se, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na obhajobu a kontradiktornost řízení dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a v konečném důsledku i práva na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel spatřuje zásah do svých práv v tom, že neměl jakoukoli možnost vyjádřit se k nařízenému výkonu zbytku trestu, jakož ani k okolnostem, za nichž se dopustil trestné činnosti, jež byla vyhodnocena jako porušení podmínky amnestijního rozhodnutí. V daném ohledu se dovolává závěrů vyslovených zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/17 ze dne 19. 6. 2018. Stran rozhodnutí soudu o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody pak stěžovatel uvádí, že vzhledem k předchozímu protiústavnímu postupu Obvodního soudu pro Prahu 10, toto postrádá platný a zákonně vydaný titul.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu dále vyplývá, že pokud zákon stěžovateli neposkytuje procesní prostředek k ochraně práva, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Tyto procesní lhůty jsou stanoveny kogentně, a proto je Ústavní soud nemůže prodloužit ani jejich zmeškání prominout.
V nyní posuzované věci není sporu o tom, že dne 8. 2. 2018 na podkladě sdělení prezidenta republiky o porušení podmínky amnestie Obvodní soud pro Prahu 10 nařídil, aby stěžovatel vykonal zbytek trestu odnětí svobody v délce 701 dnů, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu sp. zn. 44 T 49/2008 ze dne 5. 8. 2008. Jak Ústavní soud zjistil, jmenovaný soud tiskopis o nařízení výkonu trestu spolu s příslušnými doklady zaslal již následujícího dne do Věznice Pardubice, kde v té době stěžovatel vykonával jiný trest odnětí svobody. S nařízením předmětného trestu byl stěžovatel poté seznámen dne 28. 2. 2018 prostřednictvím tiskopisu "Sdělení pro odsouzeného", což potvrdil svým podpisem. A právě datum 28. 2. 2018 považuje Ústavní soud za rozhodující ve smyslu ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu pro počátek běhu dvouměsíční zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, neboť toho dne se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do svých výše specifikovaných ústavně zaručených práv. Pakliže stěžovatel ústavní stížnost zaslal Ústavnímu soudu až dne 4. 12. 2018, stalo se tak evidentně po uplynutí lhůty.
Za daných okolností Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Pro úplnost, v reakci na námitku stěžovatele, že nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody postrádá platný a zákonně vydaný titul, Ústavní soud odkazuje na stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 36/17 ze dne 19. 6. 2018 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). V předmětném nálezu Ústavní soud sice shledal postup soudu, který nařídil výkon trestu odnětí svobody, aniž by předtím ve veřejném zasedání rozhodl o tom, zda stěžovatel porušil podmínku stanovenou v amnestijním rozhodnutí prezidenta republiky (tj. postup vytýkaný soudu i v projednávaném případě), ústavně nekonformní. Současně ovšem konstatoval (viz bod 54 nálezu), že jeho rozhodnutí v dané věci neovlivňuje právní postavení jiných podmíněně amnestovaných, kteří porušili podmínku a již jim byl nařízen výkon (zbytku) trestu odnětí svobody, ale kteří se proti tomuto postupu včas podanou ústavní stížností nebránili a porušení svých ústavně zaručených práv nenamítali (srov. též usnesení sp. zn. Pl. ÚS 31/16 ze dne 18. 7. 2017 odmítající ústavní stížnost z důvodu nedodržení lhůty). Ústavní soud zohlednil skutečnost, že to byly soudy, které rozhodly o vině podmíněně amnestovaných za nový spáchaný trestný čin, a že to byly rovněž soudy, které nařídily výkon trestu odnětí svobody. Okolnosti, za jakých tak učinily, podle Ústavního soudu nemohou znamenat, že by podmíněně amnestovaní, kteří porušili podmínku a jimž byl nařízen výkon trestu, vykonali či vykonávají trest bez právního důvodu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj