ECLI:CZ:US:2019:1.US.3968.18.1
sp. zn. I. ÚS 3968/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2016, č. j. 4 T 212/2013-146, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 7 To 494/2016-160, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, č. j. 7 Tdo 1009/2018-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 T 212/2013, byl stěžovatel uznán vinným pokusem přečinu porušování domovní svobody podle §21 odst. 1, §178 odst. 1 a 2 tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Uvedeného přečinu se měl podle zjištění okresního soudu dopustit v podstatě tím, že dne 25. 5. 2013 se pokusil vniknout do bytu majitelky K. Z., který v té době užívala I. M., a to tím způsobem, že se pokusil odvrtat zámek vstupních dveří bytu, což se mu nepodařilo, neboť byl vyrušen.
Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo jako nedůvodné podle §256 tr.ř. zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 To 494/2016. Následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1009/2018, odmítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že by se dopustil trestného činu, neboť skutek popsaný ve výrokové části napadených rozhodnutí není trestným činem. Své jednání hodnotil jako negativní skutkový omyl, neboť nevěděl, že se pokouší vstoupit do bytu, k němuž již nemá právo bydlení. Skutkový omyl negativní vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Stěžovatel jako právní laik nemohl vědět, že mu právo bydlení zaniklo už pravomocným rozhodnutím soudu o rozvodu. Domníval se, že toto právo mu zanikne až pravomocným rozhodnutím soudu o vyklizení bytu. Stěžovatel se v souvislosti s posouzením jeho oprávnění k užívání bytu domáhá analogické aplikace ustanovení §712 odst. 3 o. z. Závěrem stěžovatel poukázal na usnesení státního zástupce vydané po právní moci rozsudku, kterým bylo rozvedeno manželství stěžovatele a nájemkyně bytu. Z něj se mimo jiné podává, že manžel - nevlastník bytu má právo se svým manželem bydlet - vlastník má povinnost mu toto bydlení umožnit.
Stěžovatel má za to, že shora napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 8, čl. 10, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Podle Ústavního soudu je právní argumentace stěžovatele založena pouze na polemice s právním názorem obecných soudů a svojí ústavní stížností se snaží dosáhnout toliko přehodnocení jejich právního názoru - tato činnost však Ústavnímu soudu zjevně nepřísluší. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se s námitkami vznesenými v ústavní stížnosti již řádně vypořádaly a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout. V podrobnostech lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z výše vyložených důvodů předmětnou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků řízení, mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu