ECLI:CZ:US:2019:1.US.400.19.1
sp. zn. I. ÚS 400/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Stanislava Magáta, zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2018 č. j. 3 Ads 233/2017-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017 č. j. 19 Ad 17/2017-17. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného posouzení důvodnosti a opodstatněnosti nároku stěžovatele na úpravu starobního důchodu. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud, jakož i Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "vedlejší účastnice") a Krajský soud v Ostravě, nevysvětlily a nezdůvodnily závěr o tom, že v jeho žádosti o úpravu starobního důchodu ze dne 31. 10. 2016 nejsou obsaženy nové skutečnosti, které měly a mají zásadní vliv na rozhodnutí o správné výši starobního důchodu stěžovatele.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 5. 9. 2012 byl stěžovateli přiznán starobní důchod ve výši 9 298 Kč měsíčně. Stěžovatel si poté opakovaně požádal o přepočet starobního důchodu, neboť měl za to, že dávka byla nesprávně vyměřena z důvodu nesprávného stanovení dob získaných stěžovatelem v českém a slovenském systému důchodového pojištění. Řízení o těchto žádostech bylo vedlejší účastnicí opakovaně zastaveno pro překážku věci rozhodnuté za situace, kdy stěžovatel neuváděl žádné nové skutečnosti. Naposledy před vydáním napadeného rozhodnutí se tak stalo usnesením vedlejší účastnice ze dne 18. 12. 2016. V této věci byla ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2017 č. j. 2 Ads 324/2016-17 odmítnuta usnesením zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 926/17.
Krajský soud v Ostravě výše citovaným rozhodnutím zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 10. 4. 2017, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno usnesení vedlejší účastnice ze dne 13. 12. 2016, jímž bylo pro právní nepřípustnost zastaveno řízení o žádosti stěžovatele o úpravu starobního důchodu. Nejvyšší správní soud následně v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo vedlejší účastnice, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů kasačního soudu, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně tak jako vybočení z pravidel ústavnosti.
Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel se opakovaně snaží domoci, aby jím pobíraný starobní důchod byl stanoven v jiné (vyšší) a podle něj správné výši. Jedinou námitkou, kterou uplatnil v kasační stížnosti, a opakovaně ji vznáší i nyní v ústavní stížnosti, představuje tvrzení, že nahlédnutím do jeho žádosti ze dne 31. 10. 2016 o přiznání správné výše starobního důchodu lze seznat, že zde uvedl nové skutečnosti, které měly a mají zásadní vliv na výši jeho starobního důchodu. Nejvyšší správní soud k tomu v napadeném rozsudku uvedl, že uvedené skutečnosti stěžovatel uváděl opakovaně v původních řízeních a byly též doloženy evidenčními listy důchodového pojištění. Ústavní soud považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a vypořádání uvedené námitky provedené kasačním soudem za přesvědčivé a ústavně konformní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu