ECLI:CZ:US:2019:1.US.4000.16.1
sp. zn. I. ÚS 4000/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Petra Tichého, zastoupeného Mgr. Jaromírem Jašou, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 1391/4, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 78 Cm 29/2011-182 ze dne 10. 6. 2013, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 130/2014-262 ze dne 24. 11. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2885/2016-296 ze dne 14. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením č. j. 14 Cmo 130/2014-262 ze dne 24. 11. 2015 Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") č. j. 78 Cm 29/2011-182 ze dne 10. 6. 2013 v jeho výroku I., jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Swiss Spa, s. r. o. (dále též "vedlejší účastnice"), konané dne 26. 5. 2011. Dále odvolací soud změnil výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně, a to tak, že výše nákladů řízení, kterou je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici, činí 33 736 Kč (oproti původně stanovené částce 41 140 Kč). Na nákladech odvolacího řízení poté stěžovateli uložil zaplatit částku 8 228 Kč.
Obecné soudy považovaly shodně za zjištěné, že společnost Swiss Spa, s. r. o., měla před posuzovanou valnou hromadou dva jednatele - stěžovatele a Jiřího Maláska, kteří byli současně i společníky, oba s obchodním podílem ve výši 50 %. Valná hromada byla řádně svolána z iniciativy Jiřího Maláska, kdy pozvánka na ni podle obecných soudů splňovala všechny náležitosti požadované zákonem a byla včas odeslána na známé adresy stěžovatele. Pokud šlo o tvrzení stěžovatele, že poštovní zásilky ze dne 5. 5. 2011 a 10. 5. 2011 namísto pozvánky na valnou hromadu obsahovaly nepodepsané dopisy osobního charakteru, tomuto obecné soudy na podkladě provedeného dokazování neuvěřily. V souladu se zákonem byly shledány rovněž plná moc opravňující advokáta Mgr. Marka Dolečka k zastupování společníka Jiřího Maláska na valné hromadě, samotný průběh valné hromady i jí přijatá rozhodnutí, tj. včetně rozhodnutí o odvolání stěžovatele z funkce jednatele vedlejší účastnice.
Stěžovatel se s výše popsaným výsledkem řízení nespokojil, pročež se obrátil na Nejvyšší soud, který však jeho dovolání usnesením č. j. 29 Cdo 2885/2016-296 ze dne 14. 9. 2016 jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí městského a vrchního soudu vycházela z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, obsahovala vadné právní posouzení a odchylovala se od ustálené rozhodovací praxe. Konkrétně stěžovatel obecným soudům vytkl, že zaměnily jeho vyjádření k obsahu zásilky odeslané dne 18. 3. 2011, které učinil v rámci rejstříkového řízení, za vyjádření k obsahu poštovních zásilek odeslaných dne 5. 5. 2011 a 10. 5. 2011, z čehož následně dovodily, že jeho výpověď je nekonzistentní a tedy nevěrohodná. Toto hodnocení pak mělo přímý vliv na posouzení, zda obsahem obálek byla pozvánka na valnou hromadu a zda tedy byla valná hromada svolána řádně. Stěžovatel dále konstatoval, že v řízení navrhl provedení řady důkazů, s nimiž se však soud prvního stupně nijak nevypořádal a tuto vadu neodstranil ani vrchní soud, přestože na ni stěžovatel v odvolání výslovně upozorňoval. Pokud by byly předmětné důkazy provedeny, bylo by prokázáno, že druhý jednatel společnosti měl důvod usilovat o odvolání stěžovatele z funkce, aby mu tak ztížil probíhající kontrolu hospodaření společnosti, a rovněž by bylo prokázáno, jakým způsobem stěžovatel reagoval na zásilku ze dne 5. 5. 2011, a že by v tomto světle bylo nelogické, aby jejím obsahem byla právě pozvánka na valnou hromadu. Odvolací soud dle názoru stěžovatele rovněž pochybil, pokud při svém rozhodování nezohlednil, že podpis zmocnitele na plné moci ze dne 26. 4. 2011, opravňující Mgr. Marka Dolečka k zastupování společníka na valné hromadě, nebyl úředně ověřen. Tato skutečnost přitom bránila soupisu notářského zápisu o průběhu valné hromady, neboť nebyla řádně ověřena totožnost jejího účastníka. Další vadu v postupu odvolacího soudu spatřoval stěžovatel v tom, že tento soud správně nezhodnotil věrohodnost svědků navržených společností Swiss Spa, s. r. o., když nijak nepřihlédl k jejich příbuzenskému poměru, motivaci vypovídat určitým způsobem ani k rozporům v jejich výpovědích. Stěžovatel podotkl, že pokud by byl proveden jím navržený důkaz záznamem z jednání konaného dne 5. 5. 2011 v Mariánských lázních, tyto rozpory by se staly zcela zřejmými; obecné soudy však uvedený důkaz pominuly. Stěžovatel taktéž upozornil, že odvolací soud nesprávně konstatoval, že Jiří Malásek byl po celou dobu řízení jednatelem společnosti Swiss Spa, s. r. o., ačkoliv byl valnou hromadou konanou dne 29. 11. 2011 z funkce odvolán (daný fakt měl vliv na zastupování vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy). Nedostatky dle stěžovatele trpěl rovněž výrok o nákladech řízení, neboť odvolací soud nepovažoval skutečnost, že se stěžovatel dostane do tíživé situace, za důvod hodný zvláštního zřetele, kterýžto závěr odporuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel vyjádřil názor, že s ohledem na povahu namítaných vad, majících charakter porušení ústavně zaručených práv, nebyl Nejvyšší soud oprávněn dovolání odmítnout a byl povinen poskytnout stěžovateli soudní ochranu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy se otázkou, jež byla předmětem sporu, tzn., zda byly splněny veškeré zákonné podmínky pro přijetí usnesení valné hromady o odvolání stěžovatele z funkce jednatele, řádně zabývaly a své úvahy, vedoucí k zamítnutí návrhu stěžovatele, logicky a srozumitelně zdůvodnily, přičemž se (až na níže uvedenou výjimku) adresně vypořádaly se všemi argumenty, které stěžovatel v této souvislosti vznesl.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti převážně zaměřil toliko na jeden dílčí aspekt problému, a to hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků a účastníků řízení, pokud šlo o okolnosti svolání valné hromady. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom patrné, že obecné soudy věnovaly pozornost i této otázce, nicméně je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že tak neučinily zcela důsledně, a to především z toho důvodu, že v jejich rozhodnutích nebylo výslovně reagováno na veškeré důkazní návrhy stěžovatele. Jakkoliv však napadená rozhodnutí trpí v tomto ohledu jistým deficitem, je třeba zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu není "perfekcionisticky" předělávat řízení před obecnými soudy, nýbrž jeho zásah je na místě pouze tehdy, jsou-li zjištěná pochybení natolik závažná, že mají charakter porušení ústavně zaručených práv. V nyní projednávané věci přitom bylo zřejmé, že ani v případě provedení všech důkazů navržených stěžovatelem by nebyl jednoznačně prokázán obsah sporných zásilek a nejednalo by se tedy o zásadní změnu důkazní situace. Bylo by opět na obecných soudech, aby zhodnotily, kterému z účastníků, resp. svědků, uvěří, jak to ostatně již ve svých rozhodnutích jednou učinily. Je přitom třeba zdůraznit, že důkazy mající bezprostřední vztah k obsahu zásilek (dopisy stěžovatele ze dne 23. 5. 2011 a 3. 6. 2011) provedeny byly (byť chybí jejich výslovné zhodnocení) a ostatní důkazy, jimiž měla být prokázána existence a povaha sporů mezi společníky, sice provedeny nebyly a ani o nich nebylo ze strany obecných soudů rozhodnuto, nicméně jejich vypovídací hodnota ve vztahu ke sporné otázce byla jen velmi omezená. Za těchto okolností se jeví nepravděpodobným, že by mohlo dojít k významnějšímu přehodnocení dříve přijatých závěrů ve prospěch stěžovatele. Za podstatnou nelze považovat ani výtku vážící se k odkazu na odůvodnění rozhodnutí vydaného v rejstříkovém řízení. I kdyby skutečně došlo k záměně vyjádření k jednotlivým zásilkám, jak tvrdil stěžovatel, stále se jednalo toliko o podpůrný argument odvolacího soudu a rozhodující v tomto směru byly závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.
Ústavní soud také při posuzování závažnosti zjištěných nedostatků nemohl odhlédnout od skutečnosti, že vedlejší účastnice byla usnesením Městského soudu v Praze č. j. 85 Cm 485/2017-3 ze dne 5. 4. 2017 zrušena s likvidací a dne 23. 3. 2018 byl proveden její výmaz z obchodního rejstříku, čímž se otázka platnosti usnesení její valné hromady stala bezpředmětnou a případný výrok nálezu Ústavního soudu by měl toliko akademický charakter. Stěžovatel k dotazu Ústavního soudu uvedl, že i za tohoto stavu trvá na projednání ústavní stížnosti, neboť dle jeho přesvědčení existuje celá řada důvodů pro obnovení likvidace společnosti ve smyslu §209 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jelikož vede s vedlejší účastnicí další spory a uplatňuje rovněž nároky vůči jejím bývalým jednatelům. Z vyjádření stěžovatele však nevyplynulo, o jaké konkrétní spory se jedná a jakou roli by v nich eventuálně sehrálo vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice, konané dne 26. 5. 2011.
Ze všech výše uvedených důvodů se Ústavní soud domnívá, že případné zrušení napadených rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam a nemohlo by přivodit rozhodnutí pro něj příznivější. Využití kasační pravomoci by tedy bylo v posuzované věci zjevně neúčelné, a proto k němu Ústavní soud nepřistoupil [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. 12. 2015, bod 36 (N 212/79 SbNU 419) a sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010, bod 32 (N 75/57 SbNU 23), rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Pokud jde o další námitky uplatněné v ústavní stížnosti, týkající se právního posouzení věci, lze v plném rozsahu odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud v tomto ohledu nemá, co by závěrům obecných soudů z ústavněprávního hlediska vytknul, proto mu nepřísluší je jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se s právním názorem obecných soudů stěžovatel neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení pak Ústavní soud uvádí, že aplikace ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, závisí ve značné míře na úvaze soudu, při níž jsou brány v potaz okolnosti celého případu, jakož i chování jednotlivých procesních stran v průběhu řízení. Vyslovený názor vrchního soudu o nerelevantnosti argumentu stěžovatele o upadnutí do finanční tísně, je dle názoru Ústavního soudu třeba vnímat nikoliv in abstracto, jak činí stěžovatel, nýbrž právě ve vazbě na konkrétní okolnosti projednávaného případu. S ohledem na výši nákladů řízení, které byl stěžovatel povinen uhradit, nelze závěry vrchního soudu označit za extrémní či jinak porušující principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy nepovažoval za nezbytné ani v tomto ohledu postup vrchního soudu korigovat.
Zbývá uzavřít, že stěžovatel v přezkoumávané věci porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal, pročež Ústavní soud přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu