ECLI:CZ:US:2019:1.US.4033.18.1
sp. zn. I. ÚS 4033/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti PhDr. Magdaleny Jiříkové, zastoupené JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017 č. j. 46 A 33/2017-39, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2018 č. j. 7 As 279/2017-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozsudku. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku neoprávněného zapsání soukromého majetku stěžovatelky do pasportu místních komunikací jako účelové komunikace ze strany obce Louňovice (dále jen "vedlejší účastnice"). Podle stěžovatelky byla její ústavně zaručená práva porušena také v důsledku restriktivního, nesprávného a ústavně nekonformního výkladu zaujatého správními soudy, které postup vedlejší účastnice následně aprobovaly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem či donucením správního orgánu domáhala, aby krajský soud určil, že se vedlejší účastnice dopustila nezákonného zásahu tím, že vede pozemek stěžovatelky p. č. X1 v k. ú. Louňovice v pasportu místních komunikací jako účelovou komunikaci s názvem X o délce 169 metrů, a touto skutečností argumentuje v řízeních, kde je posuzováno, zda pozemky p. č. X1, X2, X3 a X4 jsou komunikací. Dále se domáhala, aby krajský soud uložil vedlejší účastnici povinnost vymazat z pasportu místních komunikací pozemek p. č. X1 v k. ú. Louňovice. V záhlaví označenými rozsudky krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před správními soudy, jež se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení právní otázky, zda postup vedlejší účastnice mohl stěžovatelku přímo zkrátit na jejích právech, a zda jí tak lze poskytnout ochranu podle §82 a násl. s. ř. s. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, ve které oba soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení právní úpravy evidence pozemních komunikací obsažené v §9 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a v §5 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, jakož i právní úpravy obsažené v §63 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, která zakládá povinnost obce vést přehled o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách v obvodu své územní působnosti. Oba soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly.
Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou stěžovatelky, že vedlejší účastnice v různých správních a soudních řízeních argumentuje tím, že komunikace na pozemku p. č. X1 je evidována v pasportu místních komunikací, čímž se snaží podpořit své procesní postavení. Dospěly k závěru, že ve stěžovatelkou tvrzených skutečnostech nelze shledat přímé zkrácení na jejích právech, přičemž ani samotné chybné evidování účelové komunikace vedlejší účastnicí v pasportu místních komunikací nemůže mít za následek přímé zkrácení práv stěžovatelky jako vlastníka dotčených pozemků.
Ústavní soud ověřil, že až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatelky dospěly oba soudy k závěru, že evidence účelové komunikace v pasportu pozemních komunikací, jakož i v přehledu podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nemá žádné konstitutivní ani deklaratorní právní účinky, nelze z ní tedy dovozovat existenci veřejně přístupné účelové komunikace na dotčených pozemcích, případně jejím prostřednictvím dokládat existenci takovéto komunikace v jiných řízeních.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu