ECLI:CZ:US:2019:1.US.4041.17.1
sp. zn. I. ÚS 4041/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem v Praze, Pobřežní 370/4, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017 č. j. 21 Cdo 780, 782/2017-712 a proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2016 č. j. 62 Co 4/2016-616, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal výslovně zrušení pouze výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 4/2016-616, je-li však ústavní stížnost posuzována jako celek, je z ní zřejmé, že napadá také výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 780, 782/2017-712, jenž byl v daném případě oním posledním procesním prostředkem, poskytnutým zákonem k ochraně práv stěžovatele ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Přihlédnutím k této tzv. "širší teorii petitu" bylo ve prospěch stěžovatele umožněno se ústavní stížností zabývat, jinak by musela být odmítnuta pro nepřípustnost (nenapadení posledního prostředku k ochraně práva).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 10. 11. 2015 č. j. 27 C 286/2008-547 tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalobce Ing. Jiřího Domlátila (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) proti žalovanému stěžovateli a zamítl také žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 172 808 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 11. 5. 2016 č. j. 62 Co 4/2016-616 změnil rozsudek soudu prvního stupně v tom, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 27. srpna 2008 je neplatná. Ve výrocích II., III. a IV. pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud poté výrokem I. rozsudku ze dne 29. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 780, 782/2017-712 zejména odmítl stěžovatelovo dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Ve věci se skutkově jednalo o to, že žalobce pracoval u stěžovatele jako referent taxislužby na odboru dopravy a posléze byl (na základě lékařských posudků) převeden na práci administrativního pracovníka v kanceláři primátora Magistrátu hlavního města Prahy. Dne 24. 7. 2008 vydala MUDr. Vanda Řezníčková, praktická lékařka vykonávající pro stěžovatele závodní preventivní péči, lékařský posudek, na základě kterého dal stěžovatel žalobci dopisem ze dne 27. 8. 2008 výpověď z pracovního poměru podle ust. §52 písm. e) zákoníku práce.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvedl, že považuje za nesprávný a formalistický názor Městského soudu, schválený Nejvyšším soudem, že lékařský posudek představuje - ve vztahu k zaměstnavateli - závazné správní rozhodnutí, jehož posudkové závěry není přípustné dalším dokazováním objasňovat či doplňovat. Tento výklad klade na stěžovatele jako zaměstnavatele zvýšené nároky a požadavky, vztahující se ke kvalitě lékařských posudků, a to i přes to, že zaměstnavatelé tyto posudky nevyhotovují ani nijak nepřezkoumávají. Nelze tak podle stěžovatele požadovat, aby nesl následky spojené s dodatečným konstatováním vad lékařského posudku. Judikaturu Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu v této oblasti označil stěžovatel za nejednotnou. Za správný považuje pouze takový postup, který v případech soudních sporů o neplatnost skončení pracovního poměru umožní přezkoumávat skutečný zdravotní stav zaměstnanců, aby bylo najisto postaveno, zda zaměstnanec byl způsobilý k výkonu sjednané práce či nikoliv.
4. Vedlejší účastník řízení zaslal Ústavnímu soudu dvě vyjádření, ve kterých je zejména uvedeno, že jde o řešení otázky, zda může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru ze zdravotních důvodů, aniž by měl k dispozici řádně vydaný lékařský posudek. Podle jeho názoru je nutno respektovat ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce, které výpověď z pracovního poměru existencí lékařského posudku výslovně podmiňuje a výklad zastávaný stěžovatelem citovanému ustanovení zjevně odporuje. K další argumentaci stěžovatele vedlejší účastník uvedl, že je to zaměstnavatel, kdo zajišťuje pracovně-lékařskou službu, a to včetně výběru lékaře, vydávajícího lékařské posudky. Pokud s ním není spokojen, může změnit poskytovatele pracovně-lékařských služeb, nebo může poslat zaměstnance na novou lékařskou prohlídku. Je absurdní, aby řešil svoji nespokojenost s prací vybraného lékaře tak, že bude napadat lékařské posudky soudně. Zaměstnanec naopak nemůže ovlivnit výběr poskytovatele pracovně-lékařských služeb, a pokud je tu tedy nějaká nerovnost, je na straně zaměstnance. Výklad zastávaný stěžovatelem by vedl k tomu, že zaměstnavatel by mohl dát zaměstnanci výpověď nejen na základě vadného lékařského posudku, ale dokonce bez lékařského posudku vůbec.
5. Předmětná vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí a k případné replice, na což reagoval podáním, ve kterém zopakoval své právní názory a na podporu svých tvrzení citoval některé vybrané judikáty. Také mj. uvedl, že nelze opomíjet, že jako územní samosprávný celek je při zadávání veřejných zakázek veřejným zadavatelem a poskytovatel pracovnělékařských služeb (dříve lékař závodní preventivní péče) je vybírán na základě výběrového řízení. Připustil, že provedení změny poskytovatele jistě není nemožné, ale je náročnější. Změna pak ostatně ani neřeší konkrétní situaci, tedy nespokojenost s určitým znaleckým posudkem.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud často opakuje, že pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do jeho pravomoci jejich rozhodnutí přezkoumávat.
7. V dané věci vyslovil Městský soud v Praze s odkazem na závěr Nejvyššího soudu, že platný lékařský posudek, vydaný podle ustanovení §77 v té době platného zákona o péči o zdraví lidu, je způsobilým předpokladem pro podání výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. e) zákoníku práce jen tehdy, jestliže je v něm výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjádřeno, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě pozbyl způsobilost konat dále dosavadní práci. Lékařský posudek, na základě kterého byla v daném případě udělena výpověď z pracovního poměru tyto náležitosti nesplňoval, jelikož byl vnitřně nesouladný a nepřesvědčivý. S tím souhlasil také Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku, který mimo jiné uvedl, že tento názor je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a odkázal na řadu těchto rozhodnutí.
8. Právní závěry Nejvyššího soudu i městského soudu považuje Ústavní soud pro daný případ za přijatelné; takové rozhodnutí není možno považovat arbitrární ani neočekávané a vyplývalo z podstatných okolností zkoumané věci. Rovněž jistou favorizaci zaměstnance lze v obdobných případech považovat za odůvodněnou. Jde tak o výsledek nezávislého rozhodování obecného soudu, na kterém nelze shledat nic neústavního. Lze poznamenat, že názorům stěžovatele také nelze upřít jistou oprávněnost, z hlediska ústavněprávního však není důvod vstupovat do oblasti sjednocování judikatury, vyhrazené Nejvyššímu soudu, navíc za situace, kdy tento soud tvrdí, že judikatura je v dané problematice sjednocena. Stěžovatel sice zastává opačný názor, to však samo o sobě k vyhovění ústavní stížnosti nemůže samozřejmě stačit. Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
9. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu