ECLI:CZ:US:2019:1.US.4043.18.1
sp. zn. I. ÚS 4043/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Lieberzeita, zastoupeného Mgr. Jiřím Kuncem, se sídlem Dobrovského 1463, Kladno - Kročehlavy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2018, č.j. 4 Afs 229/2018-26, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 45 Af 28/2016-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 18. 1. 2016 vydal Finanční úřad pro Středočeský kraj, územní pracoviště Kladno, exekuční příkaz na srážky z jeho důchodu v celkové výši 350.000 Kč. Podstatnou část této exekuce tvořilo daňové penále ve výši 334.000 Kč, jako příslušenství dodatečného daňového výměru na daň z příjmu fyzických osob za účast ve sdružení fyzických osob za rok 1997. Proti tomuto exekučnímu příkazu podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce. Jako důvod uvedl nepřesnosti ohledně výše exekuce a nicotnost exekučního příkazu. Ta podle stěžovatele spočívá v tom, že po ukončení činnosti sdružení nebyl majetek rozdělen proporcionálně, ale na základě notářsky ověřené dohody. Z té přitom vyplývá, že Ing. Číž převzal veškerý majetek sdružení, a to i se všemi závazky. Stěžovatel se vydanému exekučnímu příkazu bránil podáním návrhu na zastavení exekuce, který však příslušný finanční úřad nesprávně posoudil jako námitku. O následně podané žalobě rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. Návrh na zastavení exekuce byl soudem opět posouzen jako nedůvodná námitka, neboť částka uvedená v exekučním příkazu koresponduje s exekučním titulem, kterým je výkaz nedoplatků k datu 13. 1. 2016. Podaná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Finanční úřad podle stěžovatele pochybil, když jeho podání ze dne 3. 2. 2016 a 25. 2. 2016 posoudil podle jejich obsahu jako námitku s tím, že ve fázi exekuce již není možné zjišťovat příčiny vzniku nedoplatku. Stěžovatel má za to, že jeho podání mělo být posouzeno jako návrh na zastavení exekuce ve smyslu §181 odst. 2 písm. e), resp. písm. i) daňového řádu. Krajský soud se nezabýval argumentací stěžovatele, která byla součástí žaloby ze dne 1. 3. 2017, resp. repliky ze dne 3. 7. 2017. Podání stěžovatele ze dne 1. 3. 2017 není doplněním žaloby o žalobní body, ale pouze upřesněním již stávající žaloby. Obecné soudy se tak měly argumentací stěžovatele ze dne 1. 3. 2017 zabývat, což neučinily. Zcela tak ponechaly bez povšimnutí nezákonný postup při stanovení dodatečného platebního výměru.
Stěžovatel má za to, že se shora uvedených důvodů bylo v řízení před obecnými soudy zasaženo do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje především s tím, jak obecné soudy posoudily jeho přípis ze dne 1. 3. 2017, který nepovažovaly za doplnění žaloby ze dne 27. 6. 2016, ale za přednesení nových žalobních bodů. Z uvedeného lze konstatovat, že s touto námitkou se v rámci svého odůvodnění řádně vypořádal již Nejvyšší správní soud. Hodnocení obsahu podání je věcí obecných soudů a Ústavní soud je stěžovatelem stavěn do role v pořadí další soudní instance, ačkoli mu tato role jako soudnímu orgánu ochrany ústavnost (čl. 83 Ústavy ČR) nepřísluší. Namítá-li dále stěžovatel, že jeho podání nemělo být vnímáno jako podání námitek, ale jako návrh na zastavení exekuce, nutno uvést, že tuto argumentaci stěžovatel nevznesl též v přiložené kasační stížnosti a jedná se tak o námitku v řízení před Ústavním soudem nepřípustnou.
Podle náhledu Ústavního soudu jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů ústavně konformní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu