ECLI:CZ:US:2019:1.US.4062.17.2
sp. zn. I. ÚS 4062/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Esta Praha s. r. o., se sídlem Jílovská 278, Zvole u Prahy, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 250/2017-341 ze dne 18. 10. 2017 a výroku II. a III. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2728/2018-502 ze dne 20. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností ze dne 22. 12. 2017, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, respektive pouze jeho výroku II., kterým byl změněn nákladový výrok prvostupňového rozsudku tak, že se stěžovatelce (žalované) nepřiznává náhrada nákladů řízení. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2018 stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce svoji ústavní stížnost doplnila tak, že napadla i výrok III. citovaného rozsudku městského soudu, kterým nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení před nalézacím i odvolacím soudem došlo k porušení jejích základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V pořadí druhou ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2019, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 427/19) pak stěžovatelka napadla opětovně výroky II. a III. v záhlaví označeného rozsudku městského soudu a napadla rovněž na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu - respektive výroky II. a III. rubrikovaného usnesení. Těmito výroky bylo ve zbývajícím rozsahu odmítnuto dovolání žalobce Milana Rechtbergera (výrok II) i dovolání žalované stěžovatelky (výrok III.) pro nepřípustnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval §150 o. s. ř. a Nejvyšší soud toto pochybení svým rozhodnutím nikterak nenapravil, čímž došlo nejen k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny, ale i k zásahu do majetkových práv stěžovatelky. S ohledem na shodu a návaznost předmětných ústavních stížností Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, tyto věci svým usnesením ze dne 26. 2. 2019 spojil ke společnému řízení.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky - ať již v podobě libovolné či svévolné interpretace a aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nebo v důsledku nedostatečného odůvodnění - ze strany Městského soudu v Praze zjištěno nebylo. Městský (odvolací) soud jasně a srozumitelně vyložil, proč stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal; přičemž samotné odůvodnění nákladového výroku není v rozporu ani s ostatními částmi odůvodnění (což ostatně potvrdil i soud dovolací - viz str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Pokud se týká odmítavého usnesení Nejvyššího soudu (výroky II. a III.), pak je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání stěžovatelky směřujícího toliko proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (a dovolání žalobce v části, v níž směřuje proti nákladovým výrokům) je vyloučena ex lege ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozhodném znění, podle něhož nejsou přípustná dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud tak nemohl rozhodnout jinak, přičemž i samotnému (stručnému) odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
K uvedenému Ústavní soud dodává, že by bylo proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné, respektive mimořádné opravné prostředky - například s ohledem na jejich bagatelnost - přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takovýchto sporů [srov. např. §202 odst. 2 o. s. ř., §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. či již zmiňovaný §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. Ostatně nejedná se o žádné judikaturní či právní novum, již v římském právu platila zásada minima non curat praetor (D. 4, 1, 4).
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky ze strany Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, zjištěn nebyl.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu