ECLI:CZ:US:2019:1.US.4068.18.1
sp. zn. I. ÚS 4068/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti 1) stěžovatele Vladimíra Husky, zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, a 2) stěžovatele Patrika Husky, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 182/2018-207 ze dne 8. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o žalobě Miroslavy Huskové, bývalé manželky 1) stěžovatele, jejímž prostřednictvím se domáhala určení, že jediným společníkem ve společnostech HUKR, spol. s r. o., a AUTO - HUKR - VETERAN, s. r. o., a společníkem s podílem ve výši 80 % ve společnosti GALERIE HUKR, s. r. o., je 1) stěžovatel. Z žalobních tvrzení vyplynulo, že předmětné obchodní podíly jsou součástí společného jmění manželů, přičemž 1) stěžovatel je převedl na 2) stěžovatele (syna žalobkyně z prvního manželství), aniž k tomu měl souhlas žalobkyně.
Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 50 Cm 189/2017-99 ze dne 26. 2. 2018 této žalobě vyhověl. Proti jeho rozhodnutí podali oba stěžovatelé jakožto žalovaní odvolání. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně nicméně svou žalobu zpět, a to v reakci na chování stěžovatelů, kteří v červenci 2018 uzavřeli nové převodní smlouvy, dle kterých 1) stěžovatel opět nabyl sporné podíly s tím, že je v žalobkyní požadovaném rozsahu znovu zapsán v obchodním rejstříku jako společník všech uvedených společností.
Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") následně tedy usnesením č. j. 5 Cmo 182/2018-207 ze dne 8. 11. 2018 rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Ve výroku II. pak rozhodl, že stěžovatelé, každý z jedné poloviny, jsou povinni zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 28 808,50 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 8 179,60 Kč. Tento postup vrchní soud odůvodnil odkazem na ustanovení §146 odst. 2, větu druhou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř.").
Stěžovatelé s rozhodnutím vrchního soudu o nákladech řízení nesouhlasili, což dali najevo v ústavní stížnosti. Vyjádřili přesvědčení, že k převodu předmětných obchodních podílů nebyl nutný souhlas žalobkyně a její žaloba tak nebyla důvodná. V důsledku toho podle jejich názoru žalobkyni nesvědčilo ani právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelé krom toho zdůraznili, že ke zpětnému převodu obchodních podílů z 2) stěžovatele na 1) stěžovatele přistoupili z důvodu, aby odvrátili zesplatnění úvěrů poskytnutých uvedeným společnostem, které jim hrozilo v důsledku panující nedůvěry úvěrujících peněžních ústavů ke 2) stěžovateli jakožto novému společníkovi, jež nemá žádnou úspěšnou podnikatelskou historii.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti.
Stěžovatelé byli při podání ústavní stížnosti zastoupeni advokátem JUDr. Miroslavem Tyrnerem, který přípisem ze dne 8. 2. 2019 oznámil Ústavnímu soudu, že k 31. 1. 2019 ukončil advokátní praxi. Ústavnímu soudu byla poté doručena plná moc opravňující JUDr. Pavla Knitla k zastupování 1) stěžovatele v tomto řízení. 2) stěžovatel novou plnou moc nepředložil. Ústavní soud jej proto přípisem ze dne 18. 3. 2019 vyrozuměl o tom, že si musí v souladu s ustanovením §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zvolit nového zástupce z řad advokátů, v návaznosti na což 2) stěžovatele vyzval k odstranění nedostatku spočívajícího v absenci plné moci a upozornil jej, že neodstraní-li vytýkanou vadu ve lhůtě do 20 dnů, bude jeho návrh odmítnut.
Jelikož k dnešnímu dni nedošlo k odstranění vytýkané vady, přičemž lhůta k tomu určená uplynula nejpozději dne 16. 4. 2019, Ústavní soud návrh 2) stěžovatele jako vadný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Co se týče stížnostního návrhu 1) stěžovatele, tento byl podán včas, je přípustný a splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jeho věcnému přezkumu. Po zvážení předložených námitek i přiloženého listinného materiálu Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že není opodstatněný.
V projednávané věci se jedná o problematiku nákladů řízení, ohledně níž Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Pochybení takového rázu ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Z ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., které vrchní soud v konkrétním případě aplikoval, se podává, že "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)". Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, je citované ustanovení vykládáno teorií a praxí ryze procesně [srov. Jirsa J. a kol.: Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. §79-180 občanského soudního řádu. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016. str. 418 - 420, a judikatura tam uvedená], což znamená, že i důvodnost podaného návrhu ve smyslu citovaného ustanovení třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (tj. podle procesního výsledku a nikoli podle hmotného práva). V nyní posuzovaném případě bylo tudíž podstatné pouze to, zda požadavek žalobkyně, aby se 1) stěžovatel opětovně stal společníkem ve všech zmiňovaných společnostech, byl uspokojen. Případné pohnutky 1) stěžovatele, které jej k tomuto kroku vedly, či tvrzená hmotně právní nedůvodnost uplatněné žaloby, zde nehrály žádnou roli.
Ústavnímu soudu zbývá uzavřít, že v rozhodovací činnosti vrchního soudu kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Ústavní stížností konfrontované právní závěry vrchního soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Napadené rozhodnutí je rovněž řádně odůvodněno.
Vzhledem k výše uvedenému, kdy Ústavní soud nezjistil, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv 1) stěžovatele, postupoval tedy dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu