ECLI:CZ:US:2019:1.US.4070.18.1
sp. zn. I. ÚS 4070/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Eduarda Kirchnera, zastoupeného Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem Mezibranská 19, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 215/2018-64 ze dne 20. 8. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 4. 2018 č. j. 35 EXE 2258/2015-45, jímž nebylo vyhověno jeho návrhu na zastavení exekuce pro 38 903,83 Kč s příslušenstvím, neboť v řízení bylo třeba aplikovat ust. §109 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož po zahájení insolvenčního řízení nelze exekuci provádět, ale není to důvod pro zastavení exekuce.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel (podle svého tvrzení) napadené usnesení městského soudu obdržel dne 28. 8. 2018. Stěžovatel přes poučení městského soudu o nepřípustnosti dovolání poté dovolání podal. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Dále s odkazem na svou judikaturu uvedl, že ačkoliv exekuční titul vychází ze vztahů spotřebitelských či pracovních, výluka z peněžního cenzu přípustnosti dovolání (50 000,- Kč) se v řízení, v němž dochází k jeho nucenému výkonu, neuplatní.
Stěžovatel namítá, že návrh na zastavení exekuce neměl být zamítnut, neboť řádně zdokladoval fakt, že byl rozhodnutím Okresního soudu v Prešově ze dne 10. 1. 2018 K001866 sp. zn. 1 Odk/222/2017 k tomuto datu oddlužen. Toto rozhodnutí mělo být ve smyslu Nařízení evropského Parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení, podkladem pro zastavení řízení.
Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k projednání návrhu, musel prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
V projednávané věci bylo posledním procesním prostředkem rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel patrně lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjí od doručení rozhodnutí o jeho dovolání, jehož podání však nebylo ze zákona přípustné. Ostatně podle petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, rozhodnutí Nejvyššího soudu ani ústavní stížností nenapadá.
Ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze byla datovou zprávou odeslána dne 11. 12. 2018. Je tedy zjevné, že byla podána až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj