ECLI:CZ:US:2019:1.US.4100.18.1
sp. zn. I. ÚS 4100/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Gentar, s. r. o., sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, zastoupené Mgr. Alešem Váňou, advokátem, sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2018 sp. zn. 20 Cdo 2303/2018, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2017 sp. zn. 11 Co 330/2017 a proti usnesení JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov ze dne 13. června 2017 č. j. 203 Ex 16669/09-112, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, jako účastníků řízení, a 1) MONETA Auto, s. r. o., sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, a 2) Michala Slabocha, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo vlastnit majetek zaručené
v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov (dále jen "exekutor") ze dne 13. 6. 2017, č. j. 203 Ex 1669/09-112 bylo v exekučním řízení k provedení exekuce proti vedlejšímu účastníkovi 2) jako povinnému ve prospěch vedlejší účastnice 1) jako oprávněné rozhodnuto o rozvrhu rozdělované podstaty ve výši 1 292 440 Kč získané dražebním prodejem nemovitých věcí. Podle tohoto usnesení se v první skupině měla uspokojit pohledávka exekutora na náhradě nákladů ve výši 206 486 Kč, ve třetí skupině pohledávka vedlejší účastnice 1) ve výši 247 694,46 Kč a náklady jejího právního zastoupení ve výši 11 785 Kč a ve čtvrté skupině částečně pohledávka stěžovatelky jako zástavní věřitelky ve výši 826 474,54 Kč. Výrokem II. usnesení bylo dále rozhodnuto tak, že dnem právní moci zanikají všechna zástavní, věcná i nájemní práva na vydražených nemovitých věcech.
3. Proti usnesení exekutora podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že neměla možnost nijak ovlivnit, že se předmětné nemovité věci dostanou do majetkové sféry vedlejšího účastníka 2). Zástavní smlouvu totiž uzavřela s jeho matkou, která později zemřela. Napadené usnesení podle stěžovatelky zcela popírá podstatu zástavního práva, kdy došlo k hrubému nesouladu hmotného a procesního práva, neboť očekávala, že její pohledávka bude uspokojena z prodeje zástavy. K tomu doplnila, že při uzavírání zástavní smlouvy učinila veškerá opatření, aby měla jistotu přednostního uspokojení. Napadeným usnesením jí však tato ochrana měla být odepřena. Kdyby totiž nedošlo k zákonnému přechodu vlastnického práva na povinného, byla by uspokojena v plném rozsahu. Rozhodnutí exekutora rovněž vytkla, že nesprávně určil pořadí uspokojovaných věřitelů.
4. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 11 Co 330/2017 bylo usnesení exekutora potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že pořadí pohledávky vedlejší účastnice 1) je určeno okamžikem podání exekučního návrhu dne 26. 5. 2009, zatímco pořadí stěžovatelky je určeno okamžikem uzavření zástavní smlouvy dne 18. 11. 2013. S ohledem na pravidlo časové priority zakotvené v ustanovení §337 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je třeba rozhodnutí exekutora považovat za věcně správné.
5. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž vyjádřila přesvědčení, že je třeba vyřešit otázku hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi řešena nebyla. Zopakovala argument, že nemohla ovlivnit přechod vlastnického práva na vedlejšího účastníka 2), proti němuž byla vedena exekuce pro vymožení starší pohledávky. V této souvislosti se podle stěžovatelky obecné soudy mají zaměřit na možnost spravedlivého uspořádání chráněných zájmů účastníků s přihlédnutím k základním procesním principům.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018 sp. zn. 20 Cdo 2303/2018 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že i v nyní posuzované věci bylo třeba vycházet z ustanovení §337 odst. 5 o. s. ř. o pořadí pohledávek. K argumentu stěžovatelky o mechanické aplikaci zákonné právní úpravy
a požadavku opření rozhodnutí o základní procesní principy Nejvyšší soud uvedl, že povinností obecných soudů je řídit se zákonem a nevykládat jej způsobem ve zjevném rozporu s jeho obsahem. Takový postup lze zvolit pouze v případě neurčitosti či nesrozumitelnosti zákonného ustanovení, popř. tehdy, je-li jeho obsah v rozporu s jeho smyslem a účelem.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před exekutorem a obecnými soudy v prvé řadě uvádí, že rozhodující orgány měly v nyní posuzované věci brát v úvahu také materiální hledisko a smysl a podstatu zástavního práva, a to zejména v situaci, kdy do pozice dlužníka nastupuje dědic. Právě v těchto případech dochází k nespravedlivému zvýhodnění jiných oprávněných proti zástavnímu věřiteli. Tato tvrzení opírá rovněž u znění čl. 11 Listiny o stejné ochraně vlastnických práv a závěry Ústavního soudu vyslovené v usnesení ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 740/04 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na nalus.usoud.cz), že změna vlastníka nemovité věci by se zásadně neměla projevit v právním postavení zástavního věřitele. Z tohoto pohledu by i nyní aplikované ustanovení §337 odst. 5 o. s. ř. mělo být vykládáno právě v duchu základních principů nejen procesního, ale rovněž hmotného práva, aktuálně vyjádřených v ustanovení §2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka se proto domnívá, že v nyní posuzované věci bylo nesprávně určeno její pořadí a pořadí vedlejší účastnice 1) při rozvrhu podstaty. To rovněž opírá o skutečnost, že zástavní právo nebylo zřízeno projevem vůle vedlejšího účastníka 2), nýbrž jeho právní předchůdkyně, kdy navíc učinila veškerá opatření k ochraně svých zájmů.
8. Další část ústavní stížnosti se stručně zaměřuje na porušení podstaty zástavního práva exekutorem a obecnými soudy a na skutečnost, že stěžovatelka v nyní posuzované věci nemá žádný způsob efektivní obrany, což má být mimo jiné způsobeno nedostatky právní úpravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry exekutora a obecných soudů o jejím pořadí a pořadí vedlejší účastnice 1) při rozvrhu výtěžku prodeje nemovitých věcí. Podle ustanovení §337c odst. 5 o. s. ř. mimo jiné platí, že při rozvrhu výtěžku ve prospěch více věřitelů je rozhodující tzv. časová priorita, kdy je pořadí určeno (ve vztahu k nyní posuzované věci) buď okamžikem podání exekučního návrhu, nebo uzavřením zástavní smlouvy. Podle ustanovení §256 odst. 1 o. s. ř. dále platí, že proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost. Z těchto ustanovení je zřejmé, že určení pořadí oprávněných a přihlášených věřitelů při rozvrhu exekučního výtěžku, a to i v případě nástupnictví, jsou otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
13. Ústavní soud souhlasí se závěry krajského a zejména Nejvyššího soudu, že rozvrh výtěžku je zcela přesně a nezpochybnitelně určen zákonem, a to včetně zcela pregnantního vyjádření pravidel časového pořadí návrhem uplatněných nebo přihlášených pohledávek více oprávněných nebo přihlášených věřitelů. Argumentuje-li stěžovatelka, že rozhodnutí v nyní posuzované věci je v rozporu s podstatou zástavního práva, považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že i stěžovatelka si musela být vědoma možnosti smrti předchůdkyně vedlejšího účastníka 2) včetně případných následků. Ve vztahu k nyní posuzované věci dokonce nelze vyloučit ani alternativu, že by vedlejší účastník 2) jako dědic dědictví odmítl, nebo se jej vzdal. Pro případy nabytí dědictví dědicem zůstavitele je třeba rovněž aplikovat systémový výklad, kdy dědické právo je zařazeno do třetí části občanského zákoníku označené jako absolutní majetková práva. Absolutní povaha dědického práva znamená, že je povinností všech třetích osob strpět a respektovat ujmutí se pozůstalosti dědicem. I v nyní posuzované věci je třeba učinit závěr, že pozůstalost po právní předchůdkyni přešla na vedlejšího účastníka 2), přičemž z absolutní povahy vyplývá povinnost nejen stěžovatelky, ale všech třetích osob takto vzniklý stav akceptovat.
14. V nyní posuzované věci lze přihlédnout rovněž k absolutní povaze zástavního práva stěžovatelky. Je však třeba uvést, že napadená usnesení jeho existenci ani podstatu nepopírají, neboť pohledávka byla řádně exekutorem i obecnými soudy zohledněna a nebyla zpochybněna ani její pravost ani výše. Je pak pouze v kompetenci zákonodárce, jak určí pořadí pohledávek více věřitelů (oprávněných) vůči jejich dlužníkovi (povinnému).
15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího a krajského soudu, ani exekutora, nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu