ECLI:CZ:US:2019:1.US.4124.18.1
sp. zn. I. ÚS 4124/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti O. B., zastoupeného Mgr. et. Bc. Denisou Markovou, advokátkou, sídlem J. Š. Baara 1625/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1040/2018-24 ze dne 12. 9. 2018, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 55 To 29/2018-162 ze dne 20. 3. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 1 T 22/2017-140 ze dne 18. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 trestního zákoníku, jehož se dopustil tím, že poté, co oznámil na obvodní oddělení Policie České republiky zmizení osobního automobilu, telefonicky nahlásil pojišťovně škodní událost, čímž uplatnil právo na pojistné plnění, přičemž odcizení fingoval, protože vozidlo bezúplatně předal jiné osobě na náhradní díly. V důsledku tohoto jednání bylo obviněnému vyplaceno pojistné plnění ve výši 132 589 Kč. Za uvedený přečin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatel odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel tvrdí porušení jeho práva na spravedlivý proces a uvádí, že se Nejvyšší soud dostatečně uspokojivě nevypořádal s jeho argumentací ohledně neprovedených a opomenutých důkazů v trestním řízení vedených proti jeho osobě, zejména dostatečně neodůvodnil, "proč orgány činné v trestním řízení přijaly zcela nekriticky rozporné výpovědi údajných svědků, které jsou hlavním pilířem obžaloby".
Stěžovatel tvrdí, že "nebyly jednoznačně a pravdivě vyřešeny otázky, které se logicky nabízejí, kdyby se v případě stěžovatele nepostupovalo pouze mechanickou aplikací právních předpisů, ale dle poctivé a nestranné doktríny rovnosti před zákonem", zpochybňuje důvěryhodnost některých svědků, tvrdí nedostatečné zjištění skutkového stavu a přebírání argumentace státního zástupce ze strany soudů, jakož i porušení principu in dubio pro reo. Konečně namítá porušení zásady, že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti a nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, což vztahuje na svědky vypovídající proti němu.
Stěžovatel popisuje vlastní skutkovou verzi událostí a uvádí, že nic nenasvědčuje tomu, že by byl z jeho strany spáchán trestný čin. Poté rozsáhle polemizuje se skutkovými závěry soudu prvého stupně, zpochybňuje jako důkaz technického stavu vozidla zprávu likvidátora pojišťovny. Tvrdí, že mu nelze prokázat úmysl spáchání přečinu pojistného podvodu, naopak uvádí, že byl nucen prokazovat svou nevinu, namísto prokázání viny státním zástupcem. Připomíná, že důkazní břemeno nese stát, který musí vinu jednoznačně prokázat, k čemuž nedošlo.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel doložil k ústavní stížnosti napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud obsah dalších napadených rozhodnutí a při jejich konfrontaci s námitkami stěžovatele dospěl ke shora uvedenému závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K výhradám týkajícím se tvrzeného nesprávně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud konstantně uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
V napadených rozhodnutích však nelze spatřovat jakýkoli exces v hodnocení důkazů, který by připustil intervenci Ústavního soudu. Shodnými výhradami se ostatně zabýval též dovolací soud a Ústavní soud na jeho rozhodnutí pro stručnost odkazuje, neboť vůči jeho závěrům nelze mít jakékoli výhrady (srov. body 23 a násl. rozhodnutí dovolacího soudu). Ústavní soud nemůže přisvědčit závěru stěžovatele, že by nebylo možno závěr o jeho vině učinit, resp. že by soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Svá tvrzení stěžovatel zakládá pouze na odlišném způsobu hodnocení provedených důkazů, resp. z toho plynoucí odlišné skutkové verzi celé události, kterou jakožto svou obhajobu předkládal již obecným soudům. S jeho obhajobou se však vypořádaly jak soud nalézací (č. l. 141 - 142), tak soud odvolací (č. l. 163 - 163) a stěžovateli nelze přisvědčit, že by hodnocení důkazů či dovozování právních závěrů z nich bylo jakkoli ústavně problematické, resp. že by v rámci procesu dokazování bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
Stěžovatel sice tvrdí nepoužitelnost některých důkazů, ovšem nepředkládá v tomto smyslu jakékoli relevantní argumenty. Stěžovatel rozporuje použití jednak vyjádření společnosti Global Expert, jednak technické zprávy likvidátora pojišťovny jakožto listinných důkazů a tvrdí, že tyto listiny nelze považovat za důkazy, neboť nejsou zpracovány nezávislými osobami a nejde o znalecké posudky. K tomu Ústavní soud dodává, že na zákonnosti použití těchto vyjádření jakožto listinných důkazů to nic nemění. Podle §89 odst. 2 trestního řádu za důkaz slouží "vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání". Použití uvedených listinných důkazů nelze jakkoli ústavně zpochybnit, přičemž jejich hodnocení jakožto důkazů je již věcí obecných soudů zejména v kontextu hodnocení důkazů dalších.
Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu soudního spisu, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu