ECLI:CZ:US:2019:1.US.4143.18.1
sp. zn. I. ÚS 4143/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A. P., zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem Vodní 5178, Zlín, proti výrokům II. až V. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 42 Nc 5108/2017-309 ze dne 14. 2. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 148/2018-790 ze dne 13. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel kasace v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo rodiče na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny a zákaz diskriminace z důvodu pohlaví dle čl. 3 odst. 1 Listiny. Dále dle stěžovatele nebyla respektována jeho práva plynoucí z čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 5, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem č. j. 42 Nc 5108/2017-309 ze dne 14. 2. 2018 určil, že stěžovatel je otcem nezletilého Ch. P. (výrok I.), nezletilého Ch. svěřil do péče matky (výrok II.), stěžovateli stanovil povinnost od 3. 6. 2017 přispívat na výživu nezletilého částkou 200 euro měsíčně (výrok III.) a uložil mu uhradit dluh na výživném za období od 3. 6. 2017 do 28. 2. 2018 ve výši 1530 eur (výrok IV.). Krom toho soud oprávnil stěžovatele ke styku s nezletilým každý kalendářní týden v pondělí, středu a pátek v době od 14:00 do 16:00 hod. s tím, že k převzetí nezletilého bude docházet v místě bydliště matky (výrok V.). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.).
Stěžovatel podal odvolání proti výrokům II. až V. rozsudku soudu prvního stupně, matka nezletilého pouze proti jeho výroku V. Na podkladě podaných odvolání Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 58 Co 148/2018-790 ze dne 13. 9. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výrocích III. až V. jej pak změnil, a to tak, že je stěžovatel s účinností od 3. 6. 2017 povinen platit pro nezletilého výživné ve výši 6.000 Kč měsíčně, přičemž dlužné výživné za dobu od 3. 6. 2017 do 31. 8. 2018 ve výši 80.480,80 Kč je povinen uhradit k rukám matky do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a dále že je stěžovatel oprávněn se stýkat s nezletilým každé pondělí, středu a pátek v době od 9:00 do 11:00 hod. v místě bydliště matky a za její přítomnosti.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy při interpretaci a aplikaci relevantních ustanovení, jmenovitě zejména §888, §891 odst. 1, §907 a §908 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nepostupovaly ústavně konformním způsobem a nereflektovaly zásady, jež se mají dle judikatury Ústavního soudu uplatnit při rozhodování soudu o svěření dítěte do péče. Stěžovatel v této souvislosti citoval nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13, I. ÚS 1554/14 a III. ÚS 2298/15, dle nichž je v případě, že oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a současně oba naplňují stanovená objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, třeba vycházet z presumpce střídavé péče, případně, pokud je dítě soudem svěřeno do péče jednoho z rodičů, je třeba zajistit co nejširší rozsah styku s druhým rodičem. Stěžovatel měl za to, že v řízení nebylo relevantním způsobem zpochybněno, že je schopen o dítě pečovat na obdobné úrovni jako matka, nebyl tedy důvod, aby mu byl styk vymezen pouze v rozsahu 6 hodin týdně, a to ještě za přítomnosti matky, s níž má vyhrocené vztahy. V takových podmínkách není dle stěžovatele možné jeho vztah s nezletilým řádně rozvíjet, a to i vzhledem ke vznikající jazykové bariéře zapříčiněné tím, že stěžovatel hovoří pouze španělsky a mallorsky a není mu umožněno, aby těmto jazykům učil nezletilého. Stěžovatel podrobně popsal průběh řízení před obecnými soudy, přičemž poukazoval na skutečnost, že v něm byl již od počátku závažným způsobem znevýhodněn, neboť byl nucen prokazovat, že je schopen pečovat o nezletilého, zatímco u matky byla tato schopnost v zásadě presumována. V důsledku tohoto diskriminačního přístupu obecných soudů mu byl styk prostřednictvím předběžných opatření, a následně i rozhodnutí ve věci samé, povolen pouze v minimálním rozsahu, v cizím prostředí a za přítomnosti cizí osoby, zatímco matka se mohla a může s nezletilým stýkat v podstatě nepřetržitě. Dle názoru stěžovatele obecné soudy celkově řádně nehodnotily provedené důkazy a jejich rozhodnutí nebyla patřičným způsobem odůvodněna. Argumenty, na nichž založil krajský soud svůj závěr ohledně rozsahu styku, nebyly dle náhledu stěžovatele natolik silné, aby jimi bylo možno odůvodnit krácení ústavně zaručeného práva na rodinný život. Stěžovatel se dále vyjádřil k otázce, proč si styk s nezletilým nahrával, proč dle něj nebyly podložené obavy matky z únosu nezletilého a z jakých příčin nepokračoval v asistovaných stycích v Rodinném centru v Kroměříži, z. s.; poukázal rovněž na skutečnost, že stykem v dopoledních hodinách je významně ztížena možnost jeho pracovního uplatnění. Závěrem pak stěžovatel podotkl, že neadekvátnost stanoveného rozsahu styku je zřejmá i z toho, že zákon umožňuje dvouleté dítě umístit na dobu delší než 9 hodin denně do předškolního zařízení, tedy do péče zcela cizích osob, a nikdo nezkoumá, zda pláče, jako tomu bylo v jeho případě. K výrokům týkajícím se výživného stěžovatel uvedl, že je napadá toliko z důvodu jejich závislosti na výroku o svěření dítěte do péče.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně svěření nezletilého do péče matky a stanovení rozsahu styku nezletilého se stěžovatelem. Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Lze dodat, že koncept nejlepšího zájmu dítěte, který není právními předpisy nijak vymezen, je v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu pojímán jako flexibilní a adaptabilní a v rámci jednotlivých rozhodnutí je nejlepší zájem dítěte definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se v nyní projednávané věci neztotožnil s námitkami stěžovatele, podle nichž obecné soudy nerespektovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž patrné, že obecné soudy správně vycházely z premisy, že svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou [srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], nicméně současně si byly vědomy, že mohou existovat specifické okolnosti, jež nařízení střídavé výchovy v konkrétním případě vylučují (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014 či nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017). Obecné soudy spatřovaly tyto okolnosti v tom, že nezletilý je velmi útlého věku (v době rozhodování odvolacího soudu necelých jeden a půl roku), s otcem se stýkal jen velmi sporadicky, prakticky od narození se o něj stará výhradně matka, která jej doposud kojí a k níž má velmi silný citový vztah, a odloučení od ní by pro nezletilého představovalo enormní zátěž. Těmto skutečnostem obecné soudy přizpůsobily i rozsah styku, když dovodily, že je třeba, aby si nejprve nezletilý vybudoval ke stěžovateli odpovídající vztah, k čemuž dle jejich názoru doposud nedošlo.
Ústavní soud považuje výše uvedené důvody za ústavně konformní, neboť ačkoliv střídavá výchova není v principu vyloučena ani u dětí nižšího věku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017), skutečnost, že stěžovatel žil ve společné domácnosti s matkou a nezletilým jen po dobu několika týdnů, a že je proto třeba určitého adaptačního období, je bezpochyby možno považovat za legitimní důvod jak pro svěření dítěte do péče matky, tak pro dočasné omezení rozsahu styku s druhým rodičem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1942/16 ze dne 5. 4. 2017). Stejně tak nelze pominout ani vyšší míru závislosti nezletilého na matce determinovanou tím, že jej v době vydání napadených rozhodnutí stále kojila (srov. usnesení II. ÚS 3735/18 ze dne 4. 4. 2019).
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy svými rozhodnutími naplnily požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu, včetně nutnosti mít v prvé řadě na zřeteli nejlepší zájem dítěte. Napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv dále přehodnocovat.
Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nicméně považuje obiter dictum za vhodné připomenout, že možnost nařízení střídavé výchovy u nezletilého, resp. rozšíření styku stěžovatele s ním, není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají, mimo jiné, na okolnostech, které v současnosti sice vylučují nařízení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (v nyní posuzované věci adaptace nezletilého na styk se stěžovatelem).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu