ECLI:CZ:US:2019:1.US.4220.18.1
sp. zn. I. ÚS 4220/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky XX, zastoupené Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2018 sp. zn. 3 To 16/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2013 č. j. 2 T 10/2011-2007 bylo rozhodnuto mj. o tom, že se podle §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku v trestní věci odsouzeného K. V. ukládá zabrání peněžních prostředků stěžovatelky, a to ve výši 19 585 180,- Kč a zamítá se žádost stěžovatelky o vrácení těchto zajištěných peněžních prostředků. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo na základě její stížnosti proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové nově rozhodnuto mj. tak, že se podle §102 trestního zákoníku jako náhradní hodnota zabírají finanční prostředky stěžovatelky ve výši 12 804 514,88 Kč a zamítá se její stížnost proti výroku o zamítnutí její žádosti o vrácení zajištěných finančních prostředků ve výši 19 595 180,- Kč.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka připomíná, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo vydáno poté, co Ústavní soud svým nálezem ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1121/15 zrušil předchozí usnesení tohoto soudu ze dne 19. 12. 2014 ve stejné trestní věci. Namítá, že Vrchní soud v Praze se nezabýval jejími tvrzeními ani důkazními návrhy. Navržené důkazy tento soud neprovedl a podle názoru stěžovatelky se jedná o tzv. opomenuté důkazy, které podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla zakládají porušení práva na spravedlivý proces. Vrchní soud v Praze se ani zmínkou nevypořádal s její argumentací týkající se toho, že trestná činnost, která se podle závěrů orgánů činných v trestním řízení uskutečnila v roce 2009, resp. ještě v lednu 2010, neměla žádný pozitivní vliv na aktiva či výsledky hospodaření podniku XY (který byl následně prodán stěžovatelce) a že se v tomto podniku žádné výnosy z trestné činnosti ani případné hodnoty za takové výnosy nabyté nenacházely a nacházet nemohly. Vrchní soud v Praze se podle jejího názoru nevypořádal ani s jejím tvrzením a důkazy o poskytnutí úvěru od Komerční banky a. s. ve výši 5 mil. Kč, který byl takto bezdůvodně postižen, a to již krátce po poskytnutí tohoto úvěru.
Vrchní soud v Praze podle stěžovatelky ani v novém rozhodnutí nedostál povinnosti řádného prokázání a odůvodnění, že jsou naplněny podmínky zabrání náhradní hodnoty, když své rozhodnutí postavil pouze na nepodložených domněnkách a obecných větách. Odmítá především konstatování o nepochybném prokázání, že po zahájení trestního stíhání došlo k účelovému vyvedení majetku ze společnosti XY, neboť nic takového prokázáno nebylo. Vrchní soud v Praze podrobně neodůvodnil ani to, jak mělo dojít ke zmaření věci podle §101 trestního zákoníku, tedy základní předpoklad pro rozhodnutí o zabrání náhradní hodnoty. Soud měl souvislost zabraných peněz s trestnou činností dovodit pouze z domněnek, bez toho, že by tato skutečnost byla prokázána bez důvodných pochybností. Poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení sám konstatoval, že původ zabírané částky nelze zjistit bez důvodných pochybností, z čehož je patrné, že byla zabrána hodnota, která s předmětnou trestnou činností nemůže nikterak souviset, což je v přímém rozporu s premisami uvedenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1849/17. Stěžovatelka dále upozorňuje na některé konkrétní vady odůvodnění napadeného usnesení, jakož i jemu předcházejícího usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jež způsobují zmatečnost a nepřezkoumatelnost.
II
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, jakož i na předchozí rozhodnutí vydaná v dané trestní věci. Ve vztahu ke stěžovatelkou navrženým důkazům konstatoval, že se s nimi seznámil před svým rozhodnutím, avšak dospěl k závěru, že nemají a nemohou mít vliv na předmětné rozhodnutí. Odkázal na skutková zjištění učiněná v předmětné trestní věci odsouzeného K. V., jakož i na skutková zjištění učiněná ve vztahu k odsouzenému M. K. Vyjadřuje přesvědčení, že byly splněny všechny podmínky pro vydání napadeného usnesení, neboť stěžovatelka jednala účelově, vedena snahou vyvést předmětné finanční prostředky z dosahu orgánů činných v trestním řízení. Vrchní soud v Praze z těchto důvodů navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
III
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníka řízení a dalších listinných podkladů, seznámil se s vyžádaným trestním spisem a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je však Ústavní soud oprávněn zasáhnout, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
V posuzované věci se jako stěžejní jeví otázka, zda byly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o zabrání náhradní hodnoty vyplývající z ustanovení §102 trestního zákoníku, resp. zda Vrchní soud v Praze dostatečně odůvodnil svůj závěr o splnění těchto podmínek.
První dílčí problém, na němž vyřešení uvedené otázky bezprostředně závisí, spočívá v tom, zda společnost XY, jejíž podnik následně stěžovatelka koupila, disponovala prostředky získanými trestnou činností odsouzeného K. V. Právě s tímto problémem souvisí mj. námitka stěžovatelky, že uvedená trestná činnost neměla žádný pozitivní vliv na aktiva a výsledky hospodaření společnosti XY a v tomto podniku se nemohly nacházet žádné výnosy z dané trestné činnosti. Odsouzený K. V., úzce spjatý se společnosti XY, však byl pravomocně uznán vinným za daňovou trestnou činnost spáchanou s úmyslem obohatit sebe, resp. právě společnost XY, když do daňového systému státu nikdy nebyla vložena finanční částka odpovídající vyplacenému nadměrnému odpočtu společnosti XY. Uvedeným jednáním byla České republice způsobena škoda 19 604 180 Kč (srov. č. l. 7 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2013 č. j. 2 T 10/2011-2007 a rozsudek téhož soudu ze dne 4. 4. 2012 č. j. 2 T 10/2011-1615). Trestní soudy tedy odůvodněně vzaly za prokázané, že společnost XY disponovala prostředky získanými uvedenou trestnou činností odsouzeného K. V. Z tohoto důvodu považuje Ústavní soud výše uvedenou námitku stěžovatelky na neopodstatněnou.
Napadené usnesení vychází ze závěru, že předmětné peněžní prostředky získané uvedenou trestnou činností se následně dostaly do dispozice stěžovatelky, a to tím, že společnost XY prodala svůj podnik stěžovatelce, čímž došlo i k převodu všech aktiv a pasiv, tedy i hodnot z předmětné trestné činnosti. Z tohoto důvodu nemá žádný zásadní vliv skutečnost, jakým způsobem byly získány prostředky použité k převodu podniku společnosti XY na stěžovatelku. Vrchní soud v Praze navíc v napadeném usnesení na č. l. 6 uspokojivě vysvětlil, proč považuje za vyvrácené tvrzení stěžovatelky, že peněžní prostředky na jejím účtu představují dosud nesplacenou část půjčky poskytnuté společností XY.
Vrchní soud v Praze dále v napadeném usnesení jednoznačně konstatoval, že na základě sdělení Komerční banky nelze považovat finanční prostředky na účtu stěžovatelky v plné míře za výnos z trestné činnosti či jako odměnu za něj nebo za věc, která by byla byť jen zčásti nabyta za věc získanou trestným činem nebo za věc tvořící odměnu za trestný čin, neboť se na tomto bankovním účtu nacházely též finanční prostředky zaslané třetími osobami po uskutečnění zajišťovacího úkonu. Z uvedeného je patrné, že Vrchní soud v Praze nepřehlédl, že část finančních prostředků, jichž se zabrání týkalo, pochází z úvěru poskytnutého Komerční bankou, na což stěžovatelka upozorňovala. Zabrání i těchto prostředků však plně koresponduje s charakterem institutu zabrání náhradní hodnoty podle §102 trestního zákoníku, který umožňuje, aby byla zabrána věc, která nemá k jakékoli trestné činnosti žádný vztah a která je ve vlastnictví osoby, u níž také není vztah k jakékoli trestné činnosti významný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1121/15). Jestliže bylo prokázáno, že majetek přímo pocházející z trestné činnosti či majetek nabytý za něj bezpečně převyšoval finanční prostředky zabírané jako náhradní hodnota, nelze postup podle §102 považovat za nesprávný (srov. nález II. ÚS 1849/17).
Zabrání náhradní hodnoty podle §102 trestního zákoníku je podmíněno mj. tím, že ten, komu by mohla být věc zabrána podle §101 odst. 1 nebo 2 trestního zákoníku, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí, jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní, zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak zabrání zmaří. Ústavní soud připouští, že v tomto směru vykazuje napadené usnesení určitý deficit, neboť Vrchní soud v Praze se na č. l. 6 napadeného usnesení omezil na konstatování, že jsou splněny podmínky pro postup podle §102 trestního zákoníku, aniž by jasně specifikoval, jakého z uvedených jednání se stěžovatelka měla dopustit. Ústavní soud však má zároveň za to, že důvody pro závěr o splnění uvedené podmínky pro zabrání náhradní hodnoty jsou z odůvodnění napadeného usnesení interpretací seznatelné.
Jak bylo uvedeno, bylo prokázáno, že společnost XY disponovala prostředky pocházejícími z trestné činnosti odsouzeného K. V., kterou byla České republice způsobena škoda ve výši 19 604 180 Kč. Dva týdny po zahájení trestního stíhání K. V. došlo dne 13. 4. 2011 ke zmiňovanému převodu podniku společnosti XY na stěžovatelku, a to se všemi aktivy, tj. i s uvedenými finančními prostředky získanými trestnou činností. Za další necelé dva týdny (konkrétně 26. 4. 2011) uzavřela stěžovatelka se společností XY smlouvu o půjčce, na základě které byla převedena na její účet částka 21 mil. Kč, přičemž z této částky bylo následně dne 13. 6. 2011 převedeno zpět na účet společnosti XY 7 mil. Kč. Je třeba zdůraznit, že stěžovatelka byla se společností XY personálně spojena právě osobou odsouzeného K. V.
Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 1121/15, jímž bylo dříve rozhodováno ve stejné věci, Ústavní soud konstatoval, že: "...při vědomí, že mu zásadně nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů, nepopírá jistou přesvědčivost jejich argumentace v tom směru, že za obchodními transakcemi mezi stěžovatelkou a společností XY, měla být snaha ukrýt finanční prostředky XY, mimo dosah orgánů činných v trestním řízení...". Ústavní soud ani nyní nemá žádný důvod tento svůj závěr přehodnocovat, a proto považuje za opodstatněný závěr Vrchního soudu v Praze o účelovém vyvedení majetku ze společnosti XY, a to právě s aktivní účastí stěžovatelky. Takové jednání lze chápat jako odstraňování finančních prostředků získaných trestnou činností, což představuje naplnění výše uvedené podmínky pro zabrání náhradní hodnoty podle §102 trestního zákoníku.
Pokud jde o další vady napadeného usnesení a výše citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na něž stěžovatelka upozorňuje, jakož i o údajně opomenuté důkazy, Ústavní soud opět odkazuje na své předešlé rozhodnutí v této věci, tj. na nález sp. zn. I. ÚS 1121/15, v němž dospěl k závěru, že stěžovatelkou uváděné faktické nepřesnosti, kterých se soudy dopustily, nebyly pro konečná rozhodnutí významné, Vrchní soud v Praze dostatečně odůvodnil, proč neprovedl důkazy navrhované stěžovatelkou (srov. bod 23 citovaného nálezu). Také v tomto směru Ústavní soud neshledává důvod ke změně těchto závěrů a dodává, že stěžovatelkou uváděné faktické vady nemají negativní vliv ani na jednoznačnost výroků rozhodnutí trestních soudů, ani na srozumitelnost argumentace obsažené v jejich odůvodnění.
Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že trestní soudy dostatečným způsobem prokázaly, že se do dispozice společnosti XY dostaly finanční prostředky získané trestnou činností odsouzeného K. V. a následně byl podnik této společnosti, včetně aktiv zahrnujících i uvedené prostředky získané trestnou činností, převeden na stěžovatelku. Vzhledem k poznatku, že část peněžních prostředků nacházejících se na účtu stěžovatelky byla poskytnuta třetími osobami, a vzhledem k nemožnosti spolehlivě určit původ zbylých peněžních prostředků, bylo přípustné využít institut zabrání náhradní hodnoty ve smyslu §102 trestního zákoníku. Jak bylo výše rozvedeno, Vrchní soud v Praze dostatečně odůvodnil naplnění všech podmínek použití tohoto institutu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že trestní soudy dostály všem požadavkům nutným pro zabrání náhradní hodnoty (srov. již výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1849/17) a neshledal tak důvody pro kasační zásah.
IV
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu