ECLI:CZ:US:2019:1.US.4225.18.1
sp. zn. I. ÚS 4225/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Kolářem, advokátem, se sídlem Perucká 2483/9, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. června 2018 č. j. 42 P 502/2012-M 39 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2018 č. j. 101 Co 245/2018-M 94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. prosince 2018, navrhoval podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno ústavně zaručené základní právo na ochranu rodičovské výchovy a péče podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Ve věci návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, na základě kterého se matce ukládá povinnost včas a řádně umožnit stěžovateli stýkat se s nezletilým synem o letních prázdninách, Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 28. června 2018 č. j. 42 P 502/2012-M 39 návrh stěžovatele nad rámec styku zamítl a ve zbylých termínech navrženého styku řízení zastavil.
3. Na základě odvolání, podaného stěžovatelem, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. srpna 2018 č. j. 101 Co 245/2018-M 94 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, ve věci rozhodující soudy skutkovými i právními zjištěními dospěly k právnímu závěru, že podmínky řízení splněny nebyly a z tohoto důvodu zastavily později zahájené řízení. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že nijak nereflektoval na jeho námitky uvedené v odvolání.
5. Stěžovatel má za to, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Pokud tyto soudy jeho návrhu na úpravu styku o letních prázdninách roku 2018 nevyhověly v podstatě z důvodu, že syn u stěžovatele není zvyklý přespávat, aniž by byly prokázány jakékoli skutečnosti napovídající, že přespání u stěžovatele by bylo proti zájmu dítěte, pak při svém rozhodování nevycházely z postulátu rovné rodičovské péče a stěžovatel považuje tento důvod za předsudečný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)].
9. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
10. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými soudy a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny.
11. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu