ECLI:CZ:US:2019:1.US.4232.18.1
sp. zn. I. ÚS 4232/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Konečné, zastoupené Mgr. Milanem Zábržem, Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 217 C 52/2017-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Brně.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti (Statutární město Brno, městská část Brno - střed) se v řízení před Městským soudem v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7.406 Kč s příslušenstvím. Městský soud vydal platební rozkaz, proti němuž podala stěžovatelka odpor s tím, že s podaným návrhem a uvedenými skutečnostmi nesouhlasí, vznesla též námitku promlčení a navrhla dokazování výslechem účastníků. Soud ve věci nařídil jednání na 24. 10. 2018, o čemž byla stěžovatelka vyrozuměna dne 9. 8. 2018. Dne 22. 10. 2018 zaslala stěžovatelka omluvu z jednání a požádala o odročení, čemuž Městský soud v Brně nevyhověl, věc projednal a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 7.406 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozvedla svoji argumentaci s tím, že podle jejího mínění došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, garantovaných jí čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Nad nezbytně nutný rámec odůvodnění Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy stěžovatelka byla prokazatelně informována dne 9. 8. 2018 o nařízení jednání na 24. 10. 2018, není pochybnost o tom, že jí byl poskytnut dostatečný procesní prostor pro uplatňování jejich práv, a to včetně vyhledání případné právní pomoci.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků řízení, mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu