ECLI:CZ:US:2019:1.US.4250.18.1
sp. zn. I. ÚS 4250/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti, kterou podali 1. Lenka Tahavská a 2. Tomáš Tahavský, oba zastoupeni Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 22/13, Brandýs nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018 č. j. 30 Co 339/2016-364 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 22 Cdo 1963/2018-412, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. prosince 2018, podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018 č. j. 30 Co 339/2016-364. Stěžovatelé namítali, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich základní práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé se žalobou podanou k Okresnímu soudu Praha-východ domáhali určení, že pozemek parc. č. X v k. ú. Brandýs nad Labem není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované CZ STAVEBNÍ HOLDING, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice řízení"), umístit dešťovou kanalizační přípojku a splaškovou kanalizační přípojku na část předmětného pozemku v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu pro vymezení věcného břemene ze dne 29. ledna 2010.
3. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 29. května 2013 č. j. 6 C 67/2012-68 rozhodl tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Stěžovatelé proti tomuto rozsudku podali odvolání a Krajský soud v Praze tomuto odvolání rozsudkem ze dne 31. srpna 2015 č. j. 30 Co 555/2013-139 vyhověl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud Praha-východ opakovaně rozhodl rozsudkem ze dne 13. dubna 2016 č. j. 6 C 67/2012-219 tak, že ve výroku I. v části týkající se kanalizačního potrubí umístěného nikoliv pod povrchem země žalobě vyhověl a ve výroku II. žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl. Výrok II. nebyl napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně napadla vedlejší účastnice řízení odvoláním, jež vedlo k vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 30 Co 339/2016-295. Tímto rozsudkem odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. srpna 2017 č. j. 22 Cdo 1749/2017-345 napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Krajský soud v Praze v dalším řízení předvolal účastníky k ústnímu jednání, které se konalo dne 17. ledna 2018 a po slyšení účastníků vyhlásil rozsudek napadený ústavní stížností. V tomto rozsudku odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá a přiznal vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 83 647 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 40 456 Kč.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. září 2018 č. j. 22 Cdo 1963/2018-412 podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku 3 388 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že právní předchůdkyně stěžovatelů R. Skořepová s vedlejší účastnicí řízení uzavřela smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 17. února 2010, která opravňovala vedlejší účastnici řízení umístit na služebný pozemek dešťovou a splaškovou kanalizaci. Ze smlouvy ani jejích příloh nebylo patrné, zda pojem "kanalizace" v sobě zahrnoval rovněž oprávnění vedlejší účastnice řízení mít na povinném pozemku rovněž vyústění kanalizace na povrch pozemku ve formě šachet a poklopů. Jádrem sporu stěžovatelů a vedlejší účastnice řízení bylo posouzení, zda právní předchůdkyně stěžovatelů a vedlejší účastnice řízení zřídily takové věcné břemeno, na jehož základě by mohla kanalizace vybudovaná vedlejší účastnici řízení ústit na povrch služebného pozemku vlastněného stěžovateli ve formě šachet a poklopů. Podle právního názoru odvolacího soudu bylo pro účely výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene třeba zkoumat skutečnou vůli stran smlouvy ohledně obsahu a rozsahu věcného břemene. Svědkyně R. Skořepová při svém výslechu sdělila, že se zástupci vedlejší účastnice řízení nebavili o tom, že by na příslušném pozemku vedly nějaké poklopy nebo šachty a že by takovou věc ani nedovolila. Ing. Jiří Michl, místopředseda představenstva vedlejší účastnice řízení ve své účastnickém výslechu uvedl, že se svědkyní R. Skořepovou probíral umístění šachet a poklopů s tím, že podle Ing. Michla svědkyně R. Skořepová chtěla, aby byl pozemek co nejméně zatížen, tedy aby tam bylo umístěno co nejméně šachet a poklopů. Odvolací soud při jednání, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, již důkazy výpověďmi svědkyně R. Skořepové a Ing. Michla za souhlasu účastníků znovu neprováděl a po krátkém jednání vynesl totožný rozsudek, jako v předcházejícím případě, tedy žalobu stěžovatelů zamítl i ve zbývajícím rozsahu.
7. Stěžovatelé napadli provedené důkazní řízení a odvolacímu soudu vytýkali, že po vrácení spisu dovolacím soudem měl provedené důkazy materiálně znovu vyhodnotit při vědomí předcházejícího závazného právního názoru dovolacího soudu, což však neučinil. Pokud existoval rozpor mezi výpovědí svědka a výpovědí účastníka řízení, měl pro účely zjištění skutkového stavu odvolací soud s ohledem na důkazní hodnotu obou důkazních prostředků vyplývající z občanského soudního řízení upřednostnit výpověď svědka před výpovědí účastníka řízení. Proto jsou stěžovatelé přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje nepřípustný prvek libovůle a v postupu odvolacího soudu spatřují nesoulad právních závěrů soudu s vykonanými skutkovými zjištěními.
8. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud nevycházel z individuálních rozměrů případu založených na zjištěných skutkových okolnostech. Veškeré nejasnosti nepřiměřeně okolnostem vykládal vždy jednoznačně k tíži stěžovatelů a ve prospěch zájmu vedlejší účastnice řízení. Jestliže ve smlouvě o zřízení věcného břemene není výslovně zakotven závazek vlastníka služebného pozemku coby povinného strpět vyústění kanalizace ve formě šachet a poklopů na povrch služebného pozemku a tento závazek nebyl zjištěn ani v rámci dokazování ohledně skutečné vůle smluvních stran při vzniku věcného břemene, pak takové oprávnění oprávněné osoby z věcného břemene nemůže být podle názoru stěžovatelů vyvozováno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
10. I když stěžovatelé v ústavní stížnosti nenavrhovali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 22 Cdo 1963/2018-412, rozhodnutí o posledním opravném prostředku popsali a také přiložili k ústavní stížnosti, tedy je označili způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ve věci vydaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
13. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Tento soud se celou věcí řádně zabýval, vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež mu poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
14. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že za situace, kdy smlouva o věcném břemenu, které bylo zřízeno za úhradu 200 000 Kč, byla uzavřena dne 17. února 2010 a kupní smlouva ohledně převodu předmětného pozemku dne 4. června 2010, že v době uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene již měla svědkyně R. Skořepová úmysl se předmětné nemovitosti zbavit. V tomto kontextu shledal jako logickou a věrohodnou část výpovědi Ing. Michla o tom, že to byla svědkyně Skořepová, která si stanovila cenu věcného břemene, a její zásadní motivací bylo předmětnou nemovitost prodat. Přitom z obsahu smlouvy o zřízení věcného břemene neplyne, že by vybudování dešťové a splaškové kanalizace mělo být omezeno tak, že by měla být umístěna výlučně pod povrchem země.
15. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že hodnocení výpovědi Ing. Michla proběhlo v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu. Skutečnost, že na některých místech odůvodnění je Ing. Michl i nadále označen jako svědek, je jen písařskou chybou, kterou nelze považovat za vadu řízení. V řízení podle názoru dovolacího soudu nebylo prokázáno, že by si smluvní strany vyhradily, aby kanalizace nezasahovala nad povrch země a kanalizační šachty nebo poklopy nebyly viditelné. Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplnil, že je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v části týkající se posouzení výpovědi Ing. Michla v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., proto dovolání není v této části přípustné.
16. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
17. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
18. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu