ECLI:CZ:US:2019:1.US.4282.18.1
sp. zn. I. ÚS 4282/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Martina Krejzy a Ing. Jany Krejzové, zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem Údolní 567/33, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 43/2018-227 ze dne 20. 9. 2018 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 14 C 300/2014-183 ze dne 1. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Brně zčásti vyhověl žalobě, jíž se stěžovatelé po žalovaných domáhali zaplacení částky 25.601,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání části pozemku ve vlastnictví stěžovatelů za období od 7. 6. 2012 do 20. 5. 2014. K odvolání stěžovatelů i žalovaných bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ve věci samé jako věcně správné potvrzeno.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé namítli, že za omezení jejich vlastnického práva k pozemku soudy neposkytly spravedlivou náhradu a ve věci celkově postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a s odbornou literaturou, na niž stěžovatelé výslovně upozorňovali. Stěžovatelé rovněž namítli, že obecné soudy neposoudily věc z hlediska možného práva na náhradu újmy, jak v průběhu řízení výslovně žádali, čímž nevyčerpaly předmět řízení, a porušily tak jejich právo na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti dále přiblížili.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že hodnota sporu se pohybuje na hranici bagatelnosti, jak stěžovatelé v ústavní stížnosti sami naznačují. V takových případech přistupuje Ústavní soud k zásahu jen při existenci zcela extrémních excesů. V projednávané věci však Ústavní soud neshledal, že by se soudy dopustily jakéhokoli, natož extrémního excesu. Stěžovatelé vesměs jen opakují výhrady, které uplatnili v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud patřičně vypořádal.
Zpochybňují-li stěžovatelé výši přisouzeného bezdůvodného obohacení, nutno poznamenat, že v odvolání takovou výtku nevznesli, a odvolací soud se s ní proto ani nijak nemusel vypořádat. Z toho důvodu však k ní nemůže ani Ústavní soud přihlížet. Ostatně tuto námitku ponechávají stěžovatelé v obecné poloze i v nyní podané ústavní stížnosti. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel již nalézací soud ze znaleckého posudku, jeho úvahy nejsou projevem svévole. Ohledně námitek týkajících se vypořádání stěžovateli předestřené judikatury Nejvyššího soudu lze v podrobnostech odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 5). Ani tvrzení stěžovatelů o nevyčerpání předmětu řízení soudy nelze přisvědčit. Již městský soud uvedl a přiléhavě vysvětlil, proč změnu žaloby (alternativní petit s titulem náhrady škody) nepřipustil (str. 6 rozsudku městského soudu), o čemž při jednání rozhodl procesním usnesením.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu