ECLI:CZ:US:2019:1.US.4287.18.1
sp. zn. I. ÚS 4287/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Milana Mikeše, zastoupeného JUDr. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem se si´dlem V. Talicha 1807/14, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 281/2018-41 ze dne 12. října 2018 a rozsudku Krajského osudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna. 2018, č. j. 51 A 69/2017-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, které se zabývaly jeho návrhem na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu města Nová Bystřice. Napadený územní plán přijalo zastupitelstvo města Nová Bystřice usnesením č. 28 ze dne 21. 6. 2017. Soudními rozhodnutími mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a rovnosti vlastnického práva ve smyslu čl. 11 ve spojení s čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zejména z důvodu, že územním plánem nebylo dotčeno vlastnické právo stěžovatele toliko v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k obcí zamýšlenému cíli a v průběhu jeho přijetí došlo k několika formálním vadám s vlivem na zákonnost opatření.
2. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel od roku 2010 usiloval o zařazení svého pozemku p. č. X v katastrálním území Nová Bystřice do ploch k bydlení. Změnu využití pozemku konzultoval se zaměstnankyní Městského úřadu Nová Bystřice Ing. Procházkovou i se zpracovatelem napadeného územního plánu architektem Smítkou. Následně stěžovatel uzavřel s odpůrcem nájemní smlouvu ze dne 16. 10. 2010 zajišťující příjezdovou cestu k jeho pozemku. V průběhu procesu přijímání územního plánu podal stěžovatel připomínku, resp. námitku požadující zanesení pozemku p. č. X mezi plochy k bydlení. Tuto námitku odpůrce v odůvodnění územního plánu zamítl.
3. Proti přijatému územnímu plánu stěžovatel brojil před správními soudy návrhem na zrušení opatření obecné povahy. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 8. 2018 zamítl návrh na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu města Nová Bystřice. Zdůraznil, že neexistuje veřejné subjektivní právo stěžovatele na to, aby územní plán stanovil pro navrhovatelův pozemek takový způsob využití, který sám požaduje, a že proces přijetí územního plánu, resp. jeho konkrétní podoba, je výsledkem politického rozhodnutí zastupitelstva. Samotný nesouhlas stěžovatele s konečným řešením sám o sobě nesvědčí o nezákonnosti napadeného opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud následně posouzení krajského soudu přisvědčil.
II. Obsah ústavní stížnosti
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že chtěl zařadit svůj pozemek mezi plochy bydlení. Za účelem zajištění přístupu k předmětnému pozemku uzavřel dokonce nájemní smlouvu zajišťující příjezdovou cestu k pozemku. Město Bystřice podle stěžovatele nelegitimně podmínilo zařazení jeho pozemku mezi plochy bydlení zajištěním přístupu k němu, který si nakonec prostřednictvím nájemní smlouvy zajistil, ale i přesto nedošlo k jeho zařazení mezi plochy bydlení.
5. Současně samotný proces územního plánování, respektive schválení územního plánu byl zatížen nezákonným postupem, když v řízení bylo fakticky prokázáno, že zastupitelé hlasující o územním plánu neměli žádnou povědomost o jím vznesené námitce a ačkoliv vypořádání jeho námitky je součástí schváleného územního plánu (jak byl tento publikován), je zřejmé, že zastupitelé de facto nevěděli, o čem hlasují. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou vypořádal naprosto nepřiléhavě.
6. Dále město Nová Bystřice vycházelo z pro věc nezávazného regulačního plánu a současně z aplikování kritérií daných tímto regulačním plánem by muselo dojít k určení pozemku stěžovatele jako zastavitelné plochy. K tomuto závěru lze jednoznačně dojít porovnáním regulačního plánu a napadeného územního plánu.
7. Městem Nová Bystřice, jakožto odpůrcem, je argumentováno též tím, že k zahrnutí pozemku stěžovatele do zastavitelné plochy nedošlo též "z důvodu ochrany zemědělského půdního fondu". To vše za situace, kdy pozemek stěžovatele má nejnižší stupeň ochrany a mnoho jiných pozemků, které byly územním plánem ze zemědělského půdního fondu vyňaty, má stupeň ochrany vyšší.
8. Stěžovatel si je vědom cílů a úkolů územního plánování. Přijatý územní plán je však projevem naprosté libovůle veřejné moci a přístup města Nová Bystřice je z pohledu ochrany vlastnického práva stěžovatele diskriminační ve srovnání s ostatními majiteli pozemků v dané oblasti. Jiné pozemky ve stejné lokalitě totiž byly do ploch pro bydlení zahrnuty.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je po jejím doplnění procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním soudního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
14. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. V nyní posuzované věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje tytéž námitky, které předestřel již v předchozích řízeních a na které mu soudy vyčerpávajícím způsobem odpověděly. Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. K námitce stěžovatele, že odpůrce v rámci přijetí územního plánu nezohlednil přání stěžovatele týkající se zařazení jeho pozemků do ploch bydlení, soud konstatoval, že neexistuje subjektivní veřejné práva vlastníka pozemku nacházejícího se v řešeném území na to, aby územní plán stanovil pro takovýto pozemek způsob využití, který vlastník požaduje. Stěžovatelovo primární právo na to, aby se v procesu přijetí územně plánovací dokumentace vyjádřil, bylo naplněno. Rovněž zdůraznil, že soudům nepřísluší posuzovat, zda odpůrce vybral z hlediska komplexního řešení daného území nejvhodnější řešení, nýbrž přezkoumat, zda územní plán byl přijat zákonem stanoveným způsobem a jestli jsou omezení plynoucí z územního plánu pro vlastníky jednotlivých pozemků přiměřené vůči zájmu na komplexním uspořádání daného území.
16. Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval tím, zda je omezení vlastnického práva stěžovatele přiměřené vůči zájmu na komplexním řešení územního uspořádání. Rovněž korigoval odpůrce co do vypořádání námitek v územním řízení, zejména s ohledem na namítaný již dříve přijatý regulační plán, který pro dané území určil způsob využití jednotlivých pozemků, a který byl podle dílčích formulací ve vypořádání odpůrce de facto závazné povahy. Kasační soud k tomu v bodě 18 rozsudku konstatoval, že regulační plán není z pohledu přijímání územního plánu jakkoli závazný, nicméně podstatné je právě to, že přijaté řešení navazuje zákonným způsobem na předchozí územně plánovací dokumentaci. Co se zajištění přístupu k pozemku týče, podle kasačního soudu samotná nájemní smlouva nezajistí trvalý přístup k případné stavbě na pozemku stěžovatele, a tato argumentace je tudíž mimoběžná. Jelikož stěžovatel po celou dobu řízení sám nenamítal, že by přijaté řešení bylo neproporcionální, tuto otázku řešil Nejvyšší správní soud toliko v obecné rovině, přičemž neshledal, že by zásah do vlastnického práva stěžovatele nebyl proporcionální. Nejvyšší správní soud neshledal ani nedostatky v procesu přijímání územně plánovací dokumentace, včetně vypořádání stěžovatelových námitek.
17. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními správního řádu, soudního řádu správního a rovněž zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon.
18. Ústavní stížnost stěžovatele svým obsahem představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Stěžovatel ve své stížnosti neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byl vydán územní plán vedlejšího účastníka. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole.
IV. Závěr
19. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 11 a čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
20. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu