ECLI:CZ:US:2019:1.US.43.19.1
sp. zn. I. ÚS 43/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti, kterou podal P. A., zastoupený Mgr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2018 č. j. 25 Co 164/2018-612 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. ledna 2018 č. j. 0 P 663/2015-400, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavnímu soudu byla dne 7. ledna 2019 doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které navrhoval podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o úpravě povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti rodičů k nezletilé dceři. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně navrhoval, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby v řízení vedeném pod sp. zn. 0 P 663/2015, 17 P a Nc 442/2015, pokračoval v projednání návrhu na úpravu styku otce s nezletilou dcerou.
2. Dne 8. ledna 2019 byla ústavnímu soudu doručena další ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti stejným rozhodnutím, kterou podala Klára A. Samková, Ph.D., advokátka, se sídlem Španělská 742/6, Praha 2. V podání ze dne 11. ledna 2019, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 14. ledna 2019, tato advokátka Ústavnímu soudu sdělila, že na základě pokynu klienta bere ústavní stížnost, podanou ve prospěch klienta dne 8. ledna 2019, zpět. Ústavní soud proto k argumentaci, uvedené v ústavní stížnosti, kterou podala advokátka Klára A. Samková, Ph.D., dále nepřihlížel.
3. Usnesením ze dne 12. ledna 2018 č. j. 0 P 663/2015-356 Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil předběžné opatření, kterým upravil styk stěžovatele s nezletilou dcerou tak, že stěžovatel je oprávněn pečovat o nezletilou každý sudý týden v roce, vždy v sobotu od 8:00 hodin do 18:30 hodin a v neděli od 8:00 hodin do 18:30 hodin, a dále každý týden, vždy v úterý a ve čtvrtek od 14:15 hodin, kdy nezletilou převezme v předškolním zařízení, do 18:30 hodin, kdy ji předá matce v místě jejího bydliště.
4. Rozsudkem ze dne 15. ledna 2018 č. j. 0 P 663/2015-400 Obvodní soud pro Prahu 4 svěřil nezletilou dceru, pro dobu za trvání manželství rodičů i pro dobu po rozvodu, do péče matky (výrok I.), stanovil, že toto rozhodnutí je předběžně vykonatelné (výrok II.), rozhodnutí o výživném stěžovatele vyloučil k samostatnému projednání (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
5. Na základě odvolání, podaného stěžovatelem, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2018 č. j. 25 Co 164/2018-612 odvolání stěžovatele proti výroku o vyloučení rozhodnutí o výživném k samostatnému projednání odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o svěření nezletilé do péče matky a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž obecné soudy zcela nesprávně zjistily skutkový stav. Stěžovatel se v průběhu celého řízení domáhal, aby byly vypracovány příslušné znalecké posudky, kterými by byly posouzeny výchovné schopnosti a možnosti obou rodičů, ohledně jejich případné psychické zátěže, ale také ohledně jejich nezletilé dcery, neboť má výhrady vůči chování matky, která podle jeho názoru dceru nevhodně ovlivňuje, přičemž jí ať již úmyslně či neúmyslně stresuje před stykem se stěžovatelem.
7. Dále stěžovatel namítal, že obecné soudy nejednaly při vydání rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilé, neboť absence, byť i částečná, vlivu stěžovatele na výchovu nezletilé, resp. jeho omezené rodičovské působení na výchovu nezletilé, bude mít zásadní vliv na utváření její osobnosti, která jestliže bude dominantně vychovávaná pouze jedním z rodičů, zcela logicky nebude mít možnost poznat a možnost se blíže identifikovat s názory, postoji a kulturou druhého rodiče. Navíc dcera, ačkoliv jí budou skoro 4 roky, mluví pouze česky a není schopna se stěžovatelem komunikovat ani v jeho rodné řeči - hindi, ani anglicky. Tím je komunikace mezi stěžovatelem a jeho dcerou zatížena jazykovou bariérou.
8. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly vůči němu diskriminačně, a to v důsledku toho, že je cizincem pocházejícím z jiného státu. V důsledku snahy o co možná největší styk s nezletilou se stěžovatel přestěhoval v prosinci 2017 do Prahy, zcela se vzdal svých plánů na práci v USA, které obětoval za možnost styku s nezletilou. Toto jeho rozhodnutí však bylo podle názoru stěžovatele vnímáno obecnými soudy velmi negativně, když soudy pouze konstatovaly, že nemá stálé bydlení v České republice, ačkoliv během odvolacího řízení si zajistil byt 2 + 1, ve kterém má nezletilá klidné zázemí. Stěžovatel nepochybuje o tom, že v případě, že by zůstal bydlet a pracovat ve Velké Británii, kde by výše uvedená omezení neměl (měl tam zajištěné bydlení i práci), tak by důvodem pro odepření střídavé výchovy byla značná vzdálenost od bydliště matky.
9. Stěžovatel rovněž soudu prvního stupně vytýkal, že i když vydal předběžné opatření ohledně úpravy styku stěžovatele s nezletilou, ve svém rozhodnutí styk s nezletilou nijak neupravil, ačkoliv bylo zřejmé, že na úpravě styku mají zájem obě strany a že tato otázka byla také předmětem tohoto řízení.
10. Podle tvrzení stěžovatele matka nezletilé rozhodnutím odstěhovat se z Velké Británie a svým následným jednáním upřednostňuje své zájmy před zájmy nezletilé a značně ji omezuje její právo na rodičovskou výchovu a péči ze strany obou rodičů. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a v napadených rozhodnutích neshledal žádné vady, které by zakládaly porušení některého namítaného ústavně zaručeného práva stěžovatele.
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
14. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
15. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, zohlednily všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
16. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
17. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.
18. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud dospěl, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
19. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, proč se mu jevilo vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie nadbytečným za situace, kdy žádný z rodičů skutečně relevantní důkazy o případných psychických problémech rodičů nezletilé nepředložil, ani žádný z rodičů nevznášel své námitky, pokud šlo o rodičovské kompetence druhého z rodičů. Soud za účelem stabilizace rodinné situace rozhodl o svěření dcery do péče matky a nevyhověl návrhu stěžovatele na svěření do střídavé péče, či do jeho péče výlučné s odkazem na nestabilitu jeho poměrů, jazykovou bariéru mezi ním a dítětem a aktuálně s odkazem na to, že si v České republice teprve upravuje poměry. Pokud se soud zabýval otázkou výživného, pro soudní rozhodnutí o něm neměl dostatek skutkových zajištění a proto s ohledem na nutnost provést obsáhlé dokazování, soud rozhodnutí o výživném vyloučil k samostatnému jednání.
20. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku a doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné, přičemž odvolání směřující proti výroku III., jímž soud prvního stupně řízení o výživném stěžovatele vyloučil k samostatnému projednání, není přípustné, neboť odvolání není přípustné proti usnesením, jimiž se upravuje vedení řízení. Stěžovatel při odvolacím jednání konkretizoval, že již netrvá na svěření nezletilé do jeho výlučné péče, ale nadále trvá na tom, aby nezletilá byla svěřena do střídavé péče rodičů. Mimo jiné rovněž uvedl, že v České republice nepracuje, neboť zde nemá příslušná povolení, žije z úspor, které se tenčí a vztahy mezi rodiči jsou nadále konfliktní, nijak se nevylepšily. Odvolací soud uzavřel, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vychází z provedených důkazů, samotný proces byl veden v souladu s požadavkem zachování základních práv účastníků řízení, přičemž oba rodiče i opatrovník dostali dostatečný prostor. Soud prvního stupně pak podle názoru učiněného odvolacím soudem, komplexně posoudil rodinnou, bytovou i majetkovou situaci obou rodičů, u stěžovatele pak přiléhavě zhodnotil jeho možnosti týkající se výchovy nezletilé.
21. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
22. Ve vztahu k tvrzené diskriminaci ze strany soudů je možno uvést, že z ústavní stížnosti není zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozuje, že byl právě v souzené věci diskriminován, přičemž tuto skutečnost nelze ani jakkoliv vyvodit z odůvodnění napadených rozhodnutí.
23. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
24. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
25. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu