ECLI:CZ:US:2019:1.US.4300.18.1
sp. zn. I. ÚS 4300/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Ondřejem Čechem, advokátem, Ph.D., se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, proti usnesení Městského soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 16 Co 355/2018-210 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. srpna 2018 č. j. 43 C 50/2016-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2018 č. j. 43 C 50/2016-199 bylo ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, o zaplacení částky 56 221 000 Kč s příslušenstvím, zastaveno řízení o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze dne 6. 8. 2018. Usnesením Městského soudu ze dne 30. 10. 2018 č. j. 16 Co 355/2018-210 jako soudu odvolacího bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.
2. Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí a obsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že v opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků doplnil skutková tvrzení o majetkových poměrech svých a své rodiny, které prý doložil relevantními důkazy. Polemizuje s tím, jak soudy hodnotily jím nabídnuté důkazy a jejich přístup označuje za svévolný a arbitrární, zasahující do jeho legitimního očekávání a právní jistoty. Usnesení odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné. Stěžovatel dále konstatoval, že tato ústavní stížnost je již v pořadí druhá; první podal poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o jeho první žádosti o osvobození od soudních poplatků a spojil ji s návrhem na zrušení části zákona o soudních poplatcích.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Soudy obou stupňů opakovaně uvedly důvody, které je vedly k závěru, že stěžovatel dostatečně nedoložil své majetkové poměry. Odvolací soud ostatně rovněž poukázal na to, že stěžovatelem v žalobě požadovaná částka je mimořádně vysoká a takový nárok mu evidentně nemohl vzniknout. Funkce exekutora zanikla u stěžovatele v souvislosti s jeho odsouzením za trestný čin spáchaný ve funkci a soud dále konstatoval, že vyvolal následně žalobami několik desítek sporů na hranici chování litigózního a svévolného. Je zřejmé, že v daném případě jde o výklad podústavního práva, kde se právní názor stěžovatele liší od názoru obecných soudů a v zásadě se domáhá přehodnocování dokazování. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá, a s odkazem na zásady řízení před tímto soudem ani nemůže uvedené závěry nezávislých soudů podrobně přezkoumávat. Obdobně bylo ostatně rozhodnuto i v případě první ústavní stížnosti stěžovatele v této věci, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. září 2019 pod sp.zn. III.ÚS 2802/18. Pro úplnost nutno konstatovat, že problematiku soudních poplatků, vyžadovaných při podání žalob proti státu z titulu náhrady škody způsobené při výkonu státní moci, v případě uplatnění poplatkové povinnosti v řízení odvolacím vyřešil Ústavní soud nálezem sp.zn. I.ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019.
4. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu