ECLI:CZ:US:2019:1.US.4308.18.1
sp. zn. I. ÚS 4308/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, 8. pěšího pluku 2380, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 č. j. 3 Tdo 1058/2018-27, usnesení Krajského soudu Plzni ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 8 To 112/2018 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 19 T 85/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Sokolově, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jím bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1, čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Stěžovatel namítá, že byl odsouzen za skutek, který není trestným činem, neboť jeho čin nebyl spáchán v souvislosti s pravomocí úřední osoby. To dovozuje ze skutečnosti, že jednání poškozených, vůči nimž následně směřovalo jeho jednání, za které byl odsouzen, tedy tykání, urážky, vyhrožování ani bránění v návštěvě osob blízkých, nepatří mezi pravomoci úřední osoby, ale jedná se o hrubé porušení zákona. Poukazuje rovněž na skutečnost, že za stejný skutek již byl potrestán v rámci vnitřní diferenciace věznice kázeňským trestem, což považuje za porušení zásady zákazu dvojího potrestání. Stěžovatel tvrdí, že trestní soudy nesprávně hodnotily, resp. vůbec nehodnotily důkazy provedené v řízení a že z tohoto hodnocení vyvodily nesprávné právní závěry a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše popsané námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Ústavní soud má za to, že trestní soudy se s těmito námitkami v plné míře, přesvědčivě a racionálně vypořádaly.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že jeho čin nebyl spáchán v souvislosti s pravomocí úřední osoby. Skutky, za něž byl pachatel odsouzen, spočívaly (stručně vyjádřeno) v zaslání dopisů dvěma příslušníkům Vězeňské služby ČR, v němž jim vyhrožoval usmrcením a ublížením na zdraví. Ze skutkové věty napadeného rozsudku Okresního soudu v Sokolově je přitom zřejmé, že stěžovatel tyto výhružky učinil v návaznosti na chování a rozhodování těchto příslušníků Vězeňské služby související s průběhem jeho výkonu trestu odnětí svobody. Jak správně konstatoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení (č. l. 5-6), z provedeného dokazování vyplynulo, že uvedení příslušníci Vězeňské služby své pravomoci nepřekročili a nejednali v rozporu s právními předpisy.
Nejvyšší soud se v napadeném usnesení srozumitelně vypořádal též s námitkou stěžovatele, že za stejný skutek, za nějž byl odsouzen, byl již kázeňsky potrestán, tudíž došlo k porušení zásady ne bis in idem. Nejvyšší soud vysvětlil, že kázeňský trest, který byl stěžovateli uložen, je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli však sankcí trestněprávního charakteru, která by znemožňovala následné odsouzení pro dané jednání trestním soudem (srov. č. l. 4-5 napadeného usnesení). Tento závěr je ve shodě s odbornou literaturou (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 207-208) i s judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 62/07 či II. ÚS 4096/17) a Ústavní soud se s ním plně ztotožňuje.
Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že trestní soudy hodnotily nesprávně provedené důkazy, popř. je nehodnotily vůbec, a že v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Již nalézací soud věnoval hodnocení všech relevantních důkazů patřičnou pozornost, vyvodil z nich adekvátní skutkové závěry a své úvahy srozumitelně a dostatečně podrobně odůvodnil. Ústavní soud tedy ani v tomto směru neshledal v postupu trestních soudů žádnou vadu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu